Můžeš se podělit se svým pocitem, se kterým jsi přijal udělení Ceny Františka Hrubína za básnickou sbírku Stébla?

Byl jsem opravdu zaskočen, a to velice příjemně. Pro mne je takové ocenění podanou rukou lidí, kteří jsou i mými lidmi. Ceny si vážím obzvláště proto, že je prvním oceněním mé poezie po třiceti letech.

Některá vrcholná díla Františka Hrubína vznikala v době našich mladých let, kdy jsme objevovali mocnost poezie a umění vůbec. Prohloubilo, či změnilo se tvé vnímání Hrubínovy tvorby prošlým časem?

Jeho tvorbu vnímám hlouběji, ve větších souvislostech. Hrubín svou poezií překročil dobu, a jsem přesvědčen, že stále oslovuje lidi duchovních hodnot. Když vyšla v roce 1962 v Klubu přátel poezie Hrubínova Romance pro křídlovku, byl jsem jí jako začínající čtenář poezie přímo ohromen. Zasáhla mne natolik, že jsem se k Romanci pro křídlovku mnohokrát vracel, a považuji ji za jednu z nejkrásnějších lyrickoepických skladeb v české poezii. Takové se píšou jednou za život.

Tenkrát jsem si knihu četl s tužkou v ruce a zatrhával si verše, které mne zasáhly. Vybral jsem pouhý střípek:

Už dnes je mne víc o dny, kdy jásavě utkvím

v slunečním blankytu a tam se rozdrolím

v tisícerou píseň,

                                   ale už dnes

je mne víc také o noci, kdy lidem

i sobě budu na obtíž.

........

Navždy mne bude víc

o člověka, z něhož břímě lásky a smrti

a břímě života vyrazí zpěv.

 

Co říkáš filmovému ztvárnění Romance pro křídlovku?

Režisér Otakar Vávra dal básnické skladbě filmovou podobu v roce 1966. Vávrovo dílo považuji za mistrovský filmový přepis příběhu o mládí a stáří, o lásce, o životě a smrti. Černobílá podoba filmu umocňuje celkové nostalgické ladění. Film jsem viděl tenkrát a pak docela nedávno v české televizi, pro mne nezestárnul.

Právem se řadíš k nejlepším českým básníkům také svou tvorbou pro děti. Byl pro tebe v této oblasti literatury František Hrubín učitelem, příkladem? V jakém směru?

Na Hrubínovi jsem se učil psát pro děti. Rýmovat umí každý, jenomže to ještě není tvorba pro děti, což ostatně vidím na plytkých veršovaných knížkách, které dnes vydávají mnozí nakladatelé. Jen napište básničku na tak banální a promrskané téma jako sluníčko a napište ji nově jako ještě nikdo před vámi, a aby byla osobitá a prostá. Prostota je moudrá a chytrá a její zdánlivá jednoduchost nemá ani řádku společnou s prostoduchostí a s nahodilým rýmováním. I zdánlivě jednouché říkadlo učí děti lásce k životu, k přírodě, k rodičům, k domovu, učí je dívat se na svět ještě jinak, než se běžně díváme, rozvíjí jejich fantazii, jejich slovní zásobu, učí je cítit mateřský jazyk. Také jim nabízí životní pocit, pocit radosti a jistoty. A právě to jsem pochopil na Hrubínových jednoduchých říkadlech a nádherných veršovaných pohádkách. Vždycky jsem si přál psát taková čtyřverší jako Pampeliška.

Pampeliška - maminka

létavého semínka,

semínko se země chytí,

roste z něho nové kvítí.

V té prosté básničce je zkratka dialektiky života. Dobré umělecké dílo pro děti musí jako umělecké dílo působit i na dospělé. O to jsem se vždy snažil.

Setkal ses s Františkem Hrubínem?

Nikoliv. Ale velmi dobře si vzpomínám, jak jsem prvního březnového sychravého dne přišel z práce domů, a maminka mne vítala se slzami v očích: „František Hrubín zemřel!“ Tehdy ještě prostí lidé milovali básníky a dovedli za ně plakat.

Stébla jsou sbírkou čtyřverší a osmiverší, která je poměrně obsáhlá. Povíš něco o jejím vzniku? A souvisí volba krátkých básní s přáním vyslovit se pregnantně a citově co nejsilněji?

Sbírku Stébla si považuji. Je v ní přes pět set čtyřverší a osmiverší, mnohé jsou rýmované, jiné ve volném verši. K některým starším veršům jsem měl potřebu vrátit se, jejich témata, nápady a obrazy jsem považoval za nosná, ale verše mi připadaly upovídané. Snažil jsem se dát jim koncízní podobu, někde dokonce verše dostaly jiné, pro mne silnější vyznění. Máš pravdu, v té knížce se snažím vyslovovat se pregnantně a zároveň emocionálně.

Knihu vydalo brněnské nakladatelství Kmen, jehož majitelem je prof. MUDr. Michael Doubek, odpovědnou redaktorkou, a musím říci velmi pečlivou, byla magistra Ivana Blahutová, knihu finančně podpořila Nadace 2000. Všem hlasitě říkám: Děkuji!!!

Vedle intimních, lyrických veršů, z kterých vycítí čtenář potřebu lásky, pokoru k přírodě, vděk za dar života, jsou v knize básně s vůlí a touhou po spravedlivém a důstojném životě lidí, po jejich rovnosti a právu na štěstí. Co tě především určilo, být přesvědčeným humanistou? 

Řekl bych, že silná sociální zkušenost. Celé mé dětství a mládí v našem domě hospodařila nouze. Jako kluk a student jsem si brigádně vydělával peníze, já tomu říkám, že jsem se naučil sklánět se k fyzické práci, a vážit si základních hodnot. Na tatínkově tristním osudu jsme si celá rodina v padesátých letech uvědomovali, co to je být druhořadým člověkem. Co to je, když nějaký ideologicky mocný zupák šlape do tvého osudu. Ideologické zupáky jsem poznával celý život a poznávám je i v dnešním systému. Taková poznání se do tebe vypalují jako cejch, a pokud si uchováváš zdravý rozum, pak touha po spravedlnosti, důstojném lidském životě, po svobodě, rovnosti a právu na štěstí se v tobě graduje. Pak už s určitou dávkou empatie necítíš pouze svůj osud, ale osud většiny ponížených a bědných na celém světě. Na svůj web jsem si pověsil několik svých určujících rozhovorů, kde se právě k těmto tématům vyjadřuji.

Nepomíjíš ani pocit tragičnosti života, a přesto objevuji v těch básních tvou víru v jeho smysl. Jako bys silně věřil, že lidé jednou přece jen lépe ten smysl naplní. Nemýlím se, přikláníš se k Albertu Einsteinovi, který takovou víru měl? 

V určitém věku své lidské zralosti, kdy se stáváš skutečně dospělým, se už neptáš, proč žít a jak žít, ale svým životem jsi odpovědí především sám sobě - a třeba i jiným. Mohl bych tu vedle Einsteina jmenovat i další velké myslitele, kteří měli v sobě zakódovaný mravní zákon a vědomí pokory nebylo pro ně ponížením ale vyjádřením velikosti člověka.

Naprosto rezonuji s Einsteinovým názorem, v němž dosavadní historické systémy považuje za predátorské. Einstein je přesvědčený, že existuje jediný způsob, jak odstranit toto zlo, a to posunout se za predátorskou fázi vývoje lidstva prostřednictvím nastolení socialistické ekonomiky, která by byla orientovaná na sociální cíle. „Víra, že lze dosáhnout bezpečnosti vyzbrojováním národů, je osudnou iluzí.“ V krásné básni Obraz horkého léta říkáš, že člověk stírá z čela kapky potu, a ty padají jako zrna s žízní po životu. Vím, že životní nesnáze ti neberou lásku k životu. Dodáš něco?

Ano, jednu ze svých posledních básniček.

 

Jedna podoba štěstí

Vlastnit jen tolik věcí

které skutečně potřebuješ

a které máš rád

Pak už nic

 

Pak pocítit bezhraničnost míru

velkého jako nebe

kterému vládne švitoření vlaštovek

A pak víš co je štěstí

 

Milý Michale, blahopřeji ti k udělení Ceny Františka Hrubína, protože jsi bytostný básník a tu cenu si zasloužíš.

Tvůj BEDŘICH STEHNO