Vážení – nevím, jak vás korektně oslovit.
Proto začnu neutrálně: Drazí homo sapiens sapiens, drazí lidé moudří.
Sešli jsme se v tomto domě, kde se podle exponentů momentálního režimu prý scházejí „divní lidé“.
Nuže, jsou doby, kdy patřit k divným lidem je čest.
Doba je vskutku divná. Jen málokdo přesně ví, co se ještě smí říct a co už zakládá podstatu trestného činu. Neboť i slovo, právě slovo, může být trestné. My jsme se ve škole ještě učili takzvaná vyňatá slova, ale nikoli proto, že by jejich vyslovení bylo zavrženíhodné, ale abychom je uměli bezchybně napsat.
Premiér několikrát veřejně řekl, že jsme ve válce a ve válce se nesmí říkat to, co se smí říkat v míru, neboť nepřítel je jedno velké ucho.
Omlouvám se za tento podivný úvod, ale snad pochopíte, proč byl pronesen.
Konečně se dostávám k cenám Unie českých spisovatelů, které letos udělujeme už po šestnácté.
Každý, kdo něčím vynikl, byl v očích nedivných divný. A tedy podezřelý.
Unie českých spisovatelů si tedy považuje za velkou čest, udělit jednu ze svých výročních cen právě Slovenskému domu, vedenému jeho ředitelem panem Vladimírem Skalským. Ano, Vladimírem. Dnes ještě smíme toto jméno užívat, pokud si ho někdo svévolně nespojí s Vladimírem Iljičem.
Odpusťte prosím, že jsem se pustil na tenký led satiry, ale co nevidět nám bude i satira odejmuta a zbude nám jen ptydepe a budeme bloudit v jinotajích, na něž je však česká a slovenská společnost zvyklá po staletí, kdy se směla projevit leda popiskem fotografie z otevření nového mostu přes Vltavu: „Procházka na mostě.“ A to ještě tehdy propukla sebezáchovná diskuse, že nešlo o urážku císaře Franze, řečeného Procházka, nýbrž o jeho první procházku na Malou Stranu. Psáno s velkým M a velkým S. Navíc se ukázalo, že Procházka byl kočím císařova kočáru a výkřik „Procházka jede“ oznamoval Vídeňákům, že se blíží ekvipáž Jeho Apoštolského Veličenstva.
Mnoho o české historii napoví, že most byl ověnčen názvem Františka I., později Legií, později 1. máje, dnes opět Legií a tak dále, jak dějiny, které nejeví sklon se zastavit, půjdou.
Mostům i ulicím je vcelku lhostejné, jak se jmenují, ale my abychom neustále bloudili a bloudili, jako ti bloudilové z Dvořákova Jakobína. Jen podotknu, že za prohnilého Rakouska se opera směla jmenovat podle revolucionářů, kteří svrhli francouzského krále.
To u nás se titul Glinkovy opery Život za cara rovná jízdence do očistce. Nebyl on ten Glinka vlastně Ukrajinec? Pak by byl život za cara docela příjemný. Nebo byl Rus, a pak bychom měli radši vyslovovat Hlinka? Jenže to zas připomíná Hlinkovy gardy! A tak mám obavu, že z tohoto kolotoče náš národ nikdy nesestoupí. Rád se totiž vozí, a tudíž ho často převezou.
Nuže, Slovenský dom dostává cenu za upevňování česko – slovenských vztahů. Ale nikoli v poslední řadě rovněž za občanskou odvahu, díky níž můžeme dnešní odpoledne, a nejen dnešní, pobývat v jeho pohostinných zdech.