Po smrti Michla Černíka a krátce před svým skonem napsal Karel Sýs text Odešel za svou hvězdou:
Naše generace se ocitla nikoli svojí zásluhou mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi dogmatiky, kteří neústupně lpěli na svých dávno prošlých výsadách, a mezi netrpělivci, co už netrpělivě čekali, až se dostanou na výsluní.
Byli jsme spřízněni volbou za přispění náhody. Naše generace musela zprvu bojovat o vstup do literatury a poté zas proti řízenému zániku.
Já osobně jsem byl zprvu jaksi z obliga. Hájil mne písecký krajan Josef Rybák – zejména před Jiřím Taufrem – že prý píšu jen „o ženskejch“, zatímco ostatní členové generace byli prý politicky průbojnější.
Nebyla to docela pravda, zejména poté, co nás společenská situace doslova vyvrhla do víru maelstromu měnící se a tedy krajně rozbouřené doby.
Každý z nás si užil své. Jaroslav Čejka kvůli své politické funkci na ÚV KSČ. Já coby šéfredaktor Kmene. Jaromír Pelc statečně oslyšel nemravné návrhy včerejších, náhle procitnuvších svazáků.
Nejsilnějšímu příboji nadržených čekatelů byl však vystaven Michal Černík coby předseda spisovatelského svazu. Splnila se předpověď Vítězslava Nezvala: „Na velkých básnících rádi štípají dříví hlavně špatní básníci, kteří nenávidí poezii proto, že jim samotným nevydala plod.“
Bouře však ustanou, ale poezie zůstává.
Nyní se opět se zmenšilo naše Bratrstvo krkavčí pracky. Tak naši generaci nazvala jedna z hyen, co čenichají, do koho by se již mohli beztrestně zakousnout.
Michal Černík v naší generaci představoval básníka, který jde neúchylně vlastní cestou. Někdy i ti nejodvážnější obracejí kabát podšívkou navrch, Michal však zůstal věrný své víře. Snad nebude znít nepatřičně, když řeknu, že Michal byl v pravém slova smyslu zbožný. Ale svým způsobem zbožný – to samozřejmě neznamená pobožný!
Nemohu mluvit za druhé, ale já jsem mu jeho víru trochu záviděl. Jsem pokřtěný nejen Karel, ale navíc Rudolf Aleš. Chodil jsem i na nepovinné náboženství a s babičkou na májovou a spolu s ní uplácel svatého Tadeáška a svatého Antoníčka. A dnes se vroucně modlím za své zdraví, ale také jsem často přemýšlel o židovské polovině rodiny.
Náš drahý Michal však šel až do konce za svou hvězdou a já mu přeju, aby jako jeden z největších českých básníků od nynějška seděl po pravici boží! A vydával tam bez překážek knihy, jednu krásnější než druhou.
Do puntíku totiž splnil Nezvalův příkaz: „Smyslem života toho, kdo se dal cele do služeb umění, je vědomá povinnost setrvat za všech okolností tam, kde ho vyvrhla jeho touha!“