Odpovědi v anketě UČS

Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock
Josef Jedlička: Když život náš je v půli se svou poutí
Jiří Weil: Život s hvězdou
Jan Kozák: Čapí hnízdo
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Josef Škvorecký: Zbabělci
Ladislav Mňačko: Opožděné reportáže
A mohl bych jmenovat další a další…
Václav Dušek, spisovatel

Ludvík Aškenazy: Etudy dětské a nedětské
Jan Drda: Němá barikáda, Hrátky s čertem
Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce
Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky
Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku
Václav Kaplický: Kladivo na čarodějnice
Jaromíra Kolárová: Jen o rodinných záležitostech
Zdeněk Mahler: Nokturno
Vladimír Neff: pentalogie Sňatky z rozumu… Královský vozataj
Jan Otčenášek: Občan Brych, Kulhavý Orfeus
Jan Procházka: Ať žije republika
Jaroslav Seifert: Býti básníkem
Karel Sýs: Apokalypsa podle Joba
Jiří Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo
Emil Hruška, spisovatel

Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce
Zdeněk Mahler: Katedrála, Ano, Masaryk, Nokturno
Ludvík Aškenazy: Vajíčko, Májové hvězdy
Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý politik a vědec v osamění
Jan Werich, Jiří Voskovec: Korespondence
Arnošt Lustig: Transport z ráje
Miroslav Florian: Sonetarium aneb Večer v králíkárně
Karel Sýs: Apokalypsa podle Joba, Tři vzkazy spáčům
Bohuš Chňoupek: Banderovci
Emil Hruška: My, hoši ze Sudet
Pavel Vašák
: Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy, Máj – Mai
Karel Misař
: Pasťák
Ota Pavel: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby
Zdeněk Hrabica, spisovatel, publicista

Je jich víc, pochopitelně, a někdy to jsou kupodivu docela tenké knížky svým rozsahem, které obsahem předčí tlusté romány… Zbabělci Josefa Škvoreckého, Přestřelka Jana Procházky, Dita Saxová Arnošta Lustiga, Pan Theodor Mundstock Ladislava Fukse, Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala, Soukromá vichřice Vladimíra Párala, Sekyra Ludvíka Vaculíka, Žert a tři sešity Směšných lásek Milana Kundery, Adelheid Vladimíra Körnera, ale i stále nedoceněná trilogie Věry Sládkové Poslední vlak z Frývaldova, Pluky zla – vyšlo pak jako Malý muž a velká žena, Kuře na rožni Jiřího Šotoly… Ze záplavy titulů vydaných po roce 1989 se vybírá hůř, nemáme ještě patřičný časový odstup a navíc jeden člověk to už nestíhá číst. Tak snad jen Jozova Hanule a Želary Květy Legátové. A to jsme se ještě nedostali k poezii, jejíž význam dnes bohužel upadá…
Lubor Falteisek, spisovatel

Nejsem literární vědec, abych dokázal a chtěl zodpovědět položenou otázku objektivně, takže – pro mě osobně byly z české poválečné literatury klíčové tyto knihy: Jan Drda: České pohádky, Jiří Orten: Deníky (vyšly až po válce, jsou tedy „poválečné“, nebo ne?), František Halas: A co?, František Hrubín: Romance pro křídlovku, Jaroslav Seifert: Koncert na ostrově, Býti básníkem a Všechny krásy světa, Oldřich Mikulášek: Ortely a milosti, Svlékání hadů, Jan Skácel: Hodina mezi psem a vlkem a také Malé recenze v Hostu do domu, Bohumil Hrabal: Perlička na dně, Pábitelé, Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby, Smrt krásných srnců, Jiří Kolář: Dny v roce, Vršovický Ezop, Karel Šiktanc: Adam a Eva, Josef Kainar: Lazar a píseň, Moje blues, Miroslav Holub: Denní služba, Ačkoli, Ivan Vyskočil: Vždyť přece létat je snadné, HaPrDáns, Jindřiška Smetanová: Ustláno na růžích, František Nepil: Střevíce z lýčí, Jiří Šotola: Svět náš vezdejší, Tovaryšstvo Ježíšovo, Vladimír Páral: Katapult, Milenci a vrazi, Gabriel Laub: Zkušenosti, písničky Jiřího Suchého, Miloš Macourek: Člověk by nevěřil svým očím, Živočichopis, Karel Sýs: Newton za neúrody jablek, Josef Šimon: Vyvolávač, Pouštní pták, Antonín Brousek: Netrpělivost, Karel Michal: Bubáci pro všední den… Není toho příliš?
Jiří Žáček, básník

Odpovědět na otázku, která díla české literatury od roku 1945 do současnosti jsou ti nejbližší a nejmilovanější, by bylo snadnější. Ale otázka míří k dílům stěžejním. To je pro mne o něco jiná otázka. Neznamená to však, že v mé odpovědi nejsou uvedena díla mně milá a blízká. U básníků jsem volil povětšinou jednu knihu jako reprezentanta celé tvorby. Zde se opravdu jedná o knihy mně nejmilejší.
Próza
Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota
Vladimír Körner: Písečná kosa
Vladimír Páral: Milenci a vrazi
Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby
Jiří Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo
Poezie
Vladimír Holan: Bolest
Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku
Jaroslav Seifert: Deštík z Piccadily
Jan Skácel: Naděje s bukovými křídly
Karel Sýs: Nadechni se a leť
Karel Šiktanc: Adam a Eva
Drama
František Hrubín: Oldřich a Božena
Milan Kundera: Jakub a jeho pán
Stěžejních děl jsem vybral více. Pro potřebu ankety jsem pak škrtal. S bolestí v srdci. A možná jsem vyškrtl ta více stěžejní a ponechal ta mně blízká.
Bedřich Stehno, básník

Říkat, že ke každé literatuře existuje originální klíč, je poměrně banální, nicméně je to tak.
Já vidím klíč k naší próze v umění novely. Její jazyk, stavba, její duše…, novela je zkrátka naše slovesná krasavice. Počínaje Olbrachtovým Šuhajem anebo Vančurovou Markétou Lazarovou či Rozmarným létem, ale abych se posunul za rok 1945 – tak třeba Cesta do zaslíbené země Ladislava Fukse, anebo Modlitba za Kateřinu Horovitzovou Arnošta Lustiga. Samozřejmě na básníky nezapomenu. Za všechny, kteří mají v mém srdci místo nejčestnější od Máchy až po Halase a Mikuláška…: Holanova Noc s Hamletem – to je hora čnící z krajiny slov, nad níž se smráká…
Lubomír Brožek, básník, publicista

Variace pro temnou strunu (Fuks)
Sňatky z rozumu (Neff)
Ostře sledované vlaky (Hrabal)
Marek Řezanka, básník, publicista

Už to neplatí, ale většinu oné éry vnímaly literaturu nejintenzivněji naše děti. Asi už nečtou, ale role „jejich“ spisovatelů bývala nezastupitelná a stěžejní opus éry těch sedmdesáti let je proto, myslím, Čtvrtkův Rumcajs. Ale i Pohádkový detektiv Břetislav Hostivít a jistě Stínadla se bouří. Halasovo Dětem, Hrubínův Špalíček, Seifertova Maminka, Trnkova Zahrada, patrně i Werichovo Fimfárum. Pan Tau a tisíc zázraků Oty Hofmana a bezesporu Pohádky Miloše Macourka. Staré řecké báje a pověsti od Petišky i Svět kolem nás Evy Veberové. A Říhova Honzíkova cesta, byť se mi školní četba vždy automaticky příčila. Jmenoval bych i Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka od Miroslava Švandrlíka.
A stěžejní knihy dospělých? Knihy Fuksovy Variace pro temnou strunu a Oslovení z tmy, Hrabalovy Kluby poezie, Páralovy Milenci a vrazi, Valentovo Jdi za zeleným světlem, Součkovo Tušení souvislosti i Cimrmanovy Hry. Ale kdybych měl vybrat knihu jednu jedinou, byly by to Trampoty pana Humbla od Vladimíra Neffa.
Ivo Fencl, spisovatel

Vladimír Holan – Terezka Planetová
František Hrubín – Jobova noc
Josef Kainar – Lazar a píseň a vybrané básně z pozůstalosti
Jan Otčenášek – Pokušení Katarina
Jan Procházka – Přestřelka
Zdena Salivarová – Honzlová
Josef Škvorecký – Zbabělci, Hořkej svět (výbor z povídek)
Jiří Šotola – Kuře na rožni
Potíž je ještě v tom, že já tu dobu považuji za poněkud československou, a tak bych rád připojil:
Ladislav Mňačko – Noční rozhovor
Anton Hykisch – Rozkoše dávných časů,
kteréžto považuji za podstatné svým způsobem pro sebereflexi československého – i českého svědomí. Což je asi taky hlavní kritérium, které jsem bral v úvahu pro všechny uvedené autory a díla napříč.
Petr Žantovský, publicista, básník

Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce
František Halas: Já se tam vrátím
Jan Drda: Němá barikáda, České pohádky
Ladislav Fuks: Vévodkyně a kuchařka
Bohumil Hrabal: Jak jsem obsluhoval anglického krále, Ostře sledované vlaky
Vladimír Körner: Písečná kosa, Údolí včel, Adelheid
Ota Pavel: Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby
Vladimír Holan: Noc s Hamletem
František Hrubín: Romance pro křídlovku, veršované pohádky pro děti
Karel Šiktanc: Heinovské noci
Josef Kainar: Moje blues
Jan Skácel: Hodina mezi psem a vlkem, Naděje s bukovými křídly, Uspávanky
Miroslav Florian: z jeho poezie milostná a přírodní lyrika
Karel Sýs: Apokalypsa podle Joba
Václav Čtvrtek: Rumcajs
Karel Kosík: Předpotopní úvahy, Poslední eseje
K mnohým z výše jmenovaných knih se vracím, jejich slovo je jako podaná ruka.
Michal Černík, básník, autor knížek pro děti

Mám-li odpovědět na anketní otázku, která díla z české literatury od r. 1945 do dnešní doby považuji za stěžejní, pak musím začít Josefem Škvoreckým. Myslím si, že jeho prvotina Zbabělci ve své době českou společnost ovlivnila značně, významná byla celá jeho literární činnost. Nakonec zfilmovaný Tankový prapor ovlivňuje zřejmě značné procento lidí dodnes. Jeho popularitě jistě prospěla i skutečnost, že jeho díla byla „na indexu“, tím víc jsme se po nich pídili a navzájem si je půjčovali. Na mne měla značný vliv též díla Milana Kundery, Jana Otčenáška, Valji Stýblové, Oty Pavla a celé řady dalších autorů. Z autorů poezie jsou to jednoznačně Jaroslav Seifert, z žijících Jiří Žáček. Žáčkova jemná ironie a sarkasmus nenásilnou formou poukazuje na nešvary dnešní doby, celé jeho dílo je pro našince přínosem.
Pokud jde o současné literáty, tak mnohá jejich díla jsou za hranicí vkusu a jejich vliv na čtenáře je spíše negativní, kultura v dnešní době je celkově pokleslá. Ministerstvo kultury stávajícím a začínajícím mladým autorům nijak finančně nepomáhá. Značná část autorů, kteří napíší opravdu hodnotné dílo, nemá pro jeho vydání žádnou finanční podporu, dokonce je mnohdy jeho dílo považováno za „nevhodné“ pro současné směřování kultury a dnešní společnost.
Na mnohá významná díla jsem jistě zapomněla, snad mi žijící autoři prominou.
Jde o subjektivní názor, který se nemusí shodovat s jinými názory.
Věra Kulišová, básnířka

Knihy Rudolfa Fauknera (některé psal s Čeňkem Charousem pod pseudonymem R. V. Fauchar) Explorer III, Ural-Uran 235, Himálajský tunel, Narovnaná zeměkoule, Kdo byl Sattrech?, Záhada roku 2345. Četl jsem je teprve po roce 1962, ale všechny pocházejí z let 1945–47 a autor těchto typicky českých „technických dobrodružných románů“ vštěpuje čtenářům, především dětským, neochvějnou důvěru ve věčnou spolupráci bývalých spojenců, předpovídá svět bez válek a sociální nespravedlnosti. Autor je dnes bezmála zapomenut, jeho proroctví se nesplnilo, ale kniha Explorer III s ilustracemi Kamila Lhotáka změnila můj čtenářský i básnický osud.
Vítězslav Nezval: Nedokončená (1960). Každá Nezvalova kniha byla a je událostí a nebýt jeho, česká poezie by vymřela po meči. Ale tato poslední obsahuje úžasnou poému smíření Život básníka, báseň TU 104, napsanou ve výšce 10 500 metrů na oslavu letadel, televize a svetrů, a hrst drobných básní, jaké se napíšou jen jednou za století.
Básnické sbírky Josefa Peterky Lití olova (1964), Petra Skarlanta Vyřezávaný osel (1969), (musím pro úplnost uvést i Newtona za neúrody jablek – 1969), Jiřího Žáčka Ráno modřejší večera (1970), Michala Černíka Náhradní krajina (1971), Josefa Šimona Snídaně v automatu (1976) a Jaromíra Pelce Lear v letním kině (1978). Vyšly v krátkých časových rozestupech a založily silnou generaci básníků, kteří byli docela jinačí než předchůdci i následníci. Jejich osudy byly různé, zejména po převratu 1989, ale tehdejší mocná vlna dosud bije do vyschlých břehů české poezie.
Karel Sýs, básník

Myslím, že hvězdou poválečné české literatury byl především Vítězslav Nezval. Čirý pramen, ba netušený gejzír. Ostatně připomínal mi ho mnohokrát i milý Seifert, třeba když jsme mnohokrát hovořili o jeho Nobelově ceně. Přijímal ji – jak říkal – ne za sebe, ale za českou literaturu, především za Čapka, Nezvala, Horu, Holana i další.
Holan byl svébytný velikán – svébytný i svým myšlením, mluvou. S ním jsem komunikoval mnohem méně než třeba s milým Seifertem, ale tak osobitých umělců jsme ve 20. století příliš mnoho neměli. Či měli jen výjimečně. Čapka, Halase, Horu, Nezvala i jiné samozřejmě už nepamatuji. Je to dobře, že nejsem zase tak stár, ale mrzí mne to. Mlčel bych kdesi v koutečku a tak rád naslouchal… Zmiňoval jsem milého Seiferta – ale toho bych uváděl nejen coby autora, ale i jako jednoho z mých velikých životních guru, jimž jsem za vše skutečně neskonale vděčen.
Možná bychom neměli pominout svébytnost Werichovu. Milujeme jej coby vynikajícího herce, ale jeho projevy mluvené i psané, to byly skutečné démanty. Naše první setkání? Paní Werichová mne přes řetízek na dveřích málem vyhodila – a to asi byl důvod, že jsem následně mohl s Werichem prožívat mnoho neuvěřitelných chvil. Mluvící vědma i klasik. Živý G. B. Shaw! Stejně cítím i nad jeho knížkami – to krásné čapkovsky vnímané vyjadřování! A tu bych neměl pominout ani milého pana Horníčka – fajnový chlap a stejně fajnový spisovatel. Sice z oblasti poněkud snad méně „umělecké“, ale opět čapkovsky hvězdné. A jak milý to člověk! Když jsem ho nedlouho před jeho skonem nesl spolu s dalšími na rukou do Divadla ABC a zpět, to byl jeden z nezapomenutelných zážitků! (Podobně jsem dávno předtím nesl i malíře Zrzavého – totéž!)
Nejsem vědma ani historik, žádný encyklopedista, ale byl to třebas i Závada, svébytně uzavřený, možná opomenutý… Ale jakmile jsme se začali bavit o jeho spolupráci s Martinů, odkrylo to všechny zábrany. A začal jsem vnímat i tu ostravskou sveřepost. – – Ach pravda – Bezruč! I on sem patří, byť toho jsem nikdy osobně nepoznal. Jeho Maryčku mi sice zpočátku zošklivila škola, ale jeho Stužkonoska modrá… – panečku, to je veledílo, byť tak útlé a neznámé. A to už byl kousíček třeba k podobně osobitému Ondrovi Lysohorskému – tuším s pseudonymem Goy? Ale kdo o něm dnes vůbec víc?
Zcela pochopitelně mne vázalo krásné pouto s básníkem Miloslavem Burešem, autorem libret ke kantátám Martinů. Také zapomenutý – a tolik toho pro českou kulturu dobrého udělal, nakonec i jako obeznalý a veskrze slušný „kulturák“ ve Svobodném slově!
Zapomněl jsem také na Bonka Březovského a jeho milou paní – pardon s veškerou úctou na Bohuslava Březovského. Jeho romány jsou skvělé, ale nikdy nedosáhly popularity Řezáčovy – škoda! Třeba ta dokonale prokomponovaná románová sága Věční milenci. K jeho následné hře Všechny zvony světa jsem ho vlastně jako mladíček inspiroval, protože jsme hovořili o jedné z jeho literární postav, jež pocházela z mého příbuzenstva. Tož proto je pro mne stále především milým „Bonkem“, ale i velkým autorem současně.
Probůh – skvostný muž František Hrubín! Ten přece měl být jistě v popředí! Bydlel kdesi u Strossmayerova náměstí, tuším ve Farského ulici. To si už sice moc nepamatuji, ale na chvíle s ním dozajista. Jak mne bolelo jeho úmrtí! – Ale je škoda, že v jeho stínu zůstal třeba František Branislav. Mnoho dobrého a pěkného, hodnotného napsal také.
Přestože nejsem rodilý Pražan, je to přehled spíše pragocentrický. A přece mne pojí krásné pouto třeba s brněnským Oldřichem Mikuláškem a lidsky především s Janem Skácelem. Vydával jsem si přes dvě desetiletí osobité „novoročenky“ s původní tvorbou – a Skácel patříval také k mým „dvorním“ autorům, stejně jako Seifert, Florian… Milý Skácel mi dokonce krátce před smrtí napsal původní krásnou báseň Otvírání studánek – zemřel asi dva dny před tím, než jsem mu měl zanést do Brna „autorské výtisky“. Je mi to tak líto!
Ach ano – Florian… Zpěvný, šumný lyrik, něco mezi Halasem, Seifertem, snad i Reynkem a Zahradníčkem. Seifert si ho až do smrti vysoce vážil, obdivoval velice jeho reflexivní vnímání světa. Miroslav Florian byl také velký básník!
Jak rád z těch mladších často vzpomínám na „kamaráda Lustiga“. Byl s každým tak trochu kamarád. Ale nikdo nemá tak krásně osobité věnování v jeho Ditě Saxové, něco jako „Největšímu a nejchytřejšímu zloději pod sluncem“ mi tam napsal. A proč to psal? Nic jsem neukradl, jen jsem tu knížku zachránil před zmarem. To je však delší historka. Od té doby jsme byli tak trochu „kamarádi“. Hluboce se skláním!
Ale jistě nelze pominout ani ten „druhý břeh“, především tvorbu Reynkovu, Zahradníčkovu… Můžeme s jejich názory třeba polemizovat – ale některé jejich verše jsou přímo božská mana. Třeba oproti Demlově razanci. A není to zase tak dávno, když jsem si v brněnském MDB během představení „veršíroval“ společně s Jiřím Žáčkem v jevištní mluvě. On však byl samozřejmě nesrovnatelně lepší, stejně jako břitčí apokryfy skýtal kdysi Lacina (kdo ho ještě zná!), laskavější pohlazení nabízel třeba jinak tak bojovný Fráňa Šrámek, ale i S. K. Neumann ve své lyrice tak hluboce jímavé.
Zdá se mi, že se vzpomínkami se text až zcela neúměrně kupí. Je to jen maličká výseč ryze osobních pocitů, tedy subjektivismů, o něž jistě nikdo nikdy a nikde nebude mít zájem.
Tak Vám je posílám aspoň s vědomím, že na mnohé (třeba i osobně milé a vzácné) jsem jistě zapomněl. A že zpoza Vašeho počítače tato slova vyšumí jen jako produkt těchto minut vzpomínání. Asi jako ty dávné moje veršíky, jež jsem naštěstí a zaplaťbůh velmi rychle pálil. Zůstalo snad jen několik zhudebněných – ale vše je dávno pryč!
Jako asi patnáctiletý jsem chtěl být v jakési anketě „skladatel, kapelník, básník i smrtelník“, naštěstí zůstalo jen při tom posledním. Pantha rhei. Všechno plyne.
Česká společnost často tak neuvěřitelně zapomíná i na veliké hodnoty – a zcela neprávem. Už jen to zcela nepřipravené vzpomínání je přece výkvět velkého Parnasu. A to tu nejsou zastoupeni mnozí významní romanopisci a četní další. Jak jsem k nim nespravedlivý. Třeba spisovatel Josef Toman mi kdysi podepisoval jakýsi „diplom“ (tuším snad v soutěži Petera Jilemnického???), i jiní.
Všem děkuji a všech si vážím. I zde opomenutých, těch možná především.
Ale lidsky to byl pro mne Seifert asi nejvíce, tedy kvůli těm desítkám, ba stovkám hodin našich krásných debat. Někdy však i hodně tvrdých.
Děkuji všem, milá česká poválečná velmi plodná a tak různorodá literaturo! Děkuji Ti, že vlastně vůbec jsem.
Tomáš Hejzlar, kulturní redaktor

Chci-li hodnotit produkci uplynulých sedmdesáti let, jsem poněkud na rozpacích. Vždyť to dlouhé období je širokou řekou, která na nás působí převážně svou aktuální přítomností. Její jednotlivé vlny nás oslovují, aby byly překryty nově příchozími, v tu chvíli aktuálnějšími a bližšími našemu myšlení. Navíc je těžké oddělovat českou produkci od té přicházející zvenčí. Když už jsem použil obrazné přirovnání k řece, je nutné brát v úvahu i stav, který jim určitý čas dává svou podobu.
Jsou období bouřlivě přínosné i období mělkosti a zpomalení. Za přínosná považuji léta šedesátá a poněkud paradoxně i předlistopadové období roku osmdesát devět. Ale teď ke konkrétním knihám.
V minulosti jsem uspořádal soubor, nazvaný knihovnička, který upozorňoval na sedmdesát titulů. Protože jsem ho vložil i do svých internetových stránek, měl jsem i určitou odezvu. Jeden můj známý, který je údajně pilným čtenářem, mi napsal, že ani jednu z uvedených knih nečetl. Vždy vyhledával klasiku a zmíněné tituly neznal. Toto uvádím na vysvětlenou, jak moc se liší můj vkus. Mohu jmenovat několik titulů, z nichž některé do tohoto souboru patří. Oldřich Mikulášek – Ortely a milosti, František Halas – A co, Stanislav Vodička – Planiny ticha, Jaroslav Seifert – Morový sloup, Ota Pavel – Pohádka o Raškovi.
Mimo beletrie vzniklo i mnoho publicistických a slovníkových knih, z nichž budu jmenovat například: Sto moderních básníků, uspořádaných Adolfem Kroupou a Poetický slovník – Josefa Bruknera a Jiřího Filipa.
Rozmanitost, která je jednotlivými vlnami zmíněné řeky, by samozřejmě měla obsahovat ještě další úseky, na které jsem se nezaměřil. Ostatně můj výčet je pouhou ukázkou paměti laického jednotlivce. Možná jsem mnoho podstatného pominul, ale takto jsem vyhledal vzpomínku na přečtené, i když jistě velmi kusou a neúplnou.
Petr Musílek, básník

Se stěžejními díly české literatury po roce 1945 to bude u mne asi poněkud problematické. Navíc já jsem v polovině 60. let propadl kouzlu fotografie, co koketovala také s humorem. Nebylo proto ani divu, že jsem si oblíbil knížky s humorným odérem. Vím, že v čase 2. světové války Vlastimil Rada své jméno použil jako autor knížky židovského spisovatele Karla Poláčka Hostinec u kamenného stolu, jehož jméno nemohlo být uvedeno. V. Rada se snažil zasáhnout do Poláčkova rukopisu, ale nějak mu to ani příliš moc nešlo. Já zatím tehdy lezl po čtyřech, a tak jsem se k dalšímu vydání zmíněné knihy dostal až po válce, kdy V. Rada také svými obrázky Poláčkovu rozvernou knížku ilustroval. Pravda také je, že ke knížce mě rovněž přitáhlo její filmové zpracování, které bylo ale mládeži nepřístupné kvůli rýze mezi ňadry herečky Jiřinky Šejbalové. Samozřejmě, že jsem jako kluk zhlédl film osmkrát.
V čase války při zatemnění posedával zase spisovatel Zdeněk Jirotka v koupelně na vaně a psal svého Saturnina. To byla další kniha, u níž jsem se smál s bolestí v krku a v posteli, neboť jsem zrovna měl angínu. Čas běžel a jako milovník Sázavy a Berounky jsem si zamiloval dílo Oty Pavla. U řeky jsem často s příchodem večerní tmy cítil přítomnost úhoře, i když určitě nebyl zlatý. Později mě také zasáhlo dílo Bohumila Hrabala. Nakonec mně spisovatel napsal i úvod do mé fotografické knihy věnované Praze. Na kanci na šípkové jsem si nedávno opět pochutnával v Kersku, v místě, kde se také točil film podle jeho knížky a v němž byl sám spisovatel ke spatření.
František Dostál, fotograf, fejetonista

Dekáda 1945–1954
Poezie – Jan Zahradníček: Znamení moci; Vítězslav Nezval: Veliký orloj
Próza – Josef Škvorecký: Zbabělci
Dekáda 1955–1964
Poezie – František Halas: A co?; Jiří Kolář: Návod k upotřebení; Vladimír Holan: Noc s Hamletem
Próza – Václav Kaplický: Kladivo na čarodějnice; Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá; Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti
Dekáda 1965–1974
Poezie – Jan Skácel: Metličky; Václav Hrabě: STOP-TIME; Karel Kryl: Bratříčku, zavírej vrátka (písňové texty)
Próza – Milan Kundera: Žert; Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále; Ota Pavel: Smrt krásných srnců
Dekáda 1975–1984
Poezie – Jaroslav Seifert: Deštník z Piccadilly; Jan Skácel: Naděje s bukovými křídly, Karel Sýs: Nadechni se a leť
Próza – Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota
Dekáda 1985–1994
Poezie – Ivan Martin Jirous: Magorovy labutí písně; J. H. Krchovský: Noci, po nichž nepřichází ráno
Próza – Radek John: Memento; Bohumil Hrabal: Svatby v domě; Michal Ajvaz: Druhé město
Dekáda 1995–2004
Poezie – Vít Janota: Fasování košťat; Bogdan Trojak: Strýc Kaich se žení, Jiří Žáček: České moře
Próza – Miloš Urban: Sedmikostelí; Jaroslav Rudiš: Alois Nebel; Květa Legátová: Želary
Dekáda 2005–2014
Poezie – Jana Štroblová: Lament; Michal Horáček: Český kalendář
Próza – Petr Stančík: Mlýn na mumie; Martin Reiner: Básník. Román o Ivanu Blatném
Petr Kukal, básník

Označené knihy jsem všechny osobně přečetl a neřídil jsem se hodnocením kritiků nebo ohlasy, které vyvolaly v době jejich vydání.
Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce
František Hrubín: Romance pro křídlovku
Jan Drda: Němá barikáda
Jan Werich: Italské prázdniny
Milan Kundera: Žert
Ludvík Aškenazy: Dětské etudy
Karel Ptáčník: Ročník jedenadvacet
Ludvík Vaculík: Sekyra
Karel Kosík: Dialektika konkrétního
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Jan Otčenášek: Občan Brych
Karel Sýs: Apokalypsa podle Joba
Ota Pavel: Dukla mezi mrakodrapy
Ladislav Mňačko: Jak chutná moc
Josef Škvorecký: Tankový prapor
Milan Dubský básník, publicista

Vybral jsem sedm titulů sedmi autorů, které mě kdysi jako čtenáře zasáhly. Jejich pořadí je však nahodilé.
Milenci a vrazi – Vladimír Páral; Opožděné reportáže – Ladislav Mňačko; Žert – Milan Kundera; Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou – Arnošt Lustig; Smrt krásných srnců – Ota Pavel; Ostře sledované vlaky – Bohumil Hrabal; O letadélku Káněti – Bohumil Říha.
Arnošt Tabášek, spisovatel