Odpovědi v anketě UČS II
Švejka jsem nedočetl, Kafku jenom zběžně. Bibli se snažím zdolat již padesát let, Hledání ztraceného času mám jenom v knihovně. Tak třeba nějaké sebrané spisy, Poučení z krizového vývoje, Moc bezmocných, Jak pukaly ledy, prohlášení uměleckých svazů…? Nebo Karla Čapka, Jana Procházku, zpovědi Ludvíka Vaculíka, Kunderův Žert, paměti režiséra Vávry, paměti Milana Uhdeho…?
Lituji, ale na otázku, co považuji za stěžejní literární dílo, při svém vzdělání nedokážu odpovědět. Nejsem ani literární vědec, ani filozof. Jsem penzionovaný honák krav a celoživotní venkovan. Nemám ani inteligenční, ani duchovní potenciál na to, abych se osmělil natolik, že bych dokázal ukázat prstem na stěžejní literární dílo, když ani nevím, co to vlastně je. Ale mám kapitánské zkoušky a vím, že aby loď plula kupředu bez energie motoru přenášené lodním šroubem, je třeba vztyčit nejméně jeden lodní stěžeň a napnout na něj plachtu. Tímto způsobem třeba Kolumbus objevil Ameriku, což téměř celé gramotné lidstvo považuje za jeden ze stěžejních objevů lidské civilizace.
No, s napnutými plachtami se dá plout i proti větru, když se to umí. A když se to neumí a kapitán řeční k posádce zády ke kormidlu, no tak ta loď zkrátka a dobře pluje pozpátku. Při troše štěstí na mělčinu, při vší té smůle z nevědomosti se roztříští o nějaký skalnatý útes. A v tom nejhorším případě loď pluje úplně někam jinam než k žádoucímu cíli.Tolik tedy k plachetnicím. Ale kniha neboli literární dílo jako stěžeň a čtenáři jako napnuté plachty…?
Pokud mne se týká, považuji za stěžejní, že jsem byl přinucen naučit se číst. Tahle dovednost stala se mi stěžněm a já jsem se stejným zázrakem stal plachtou ve váncích, pasátech, brízách i vichřicích literatury jako takové. V domácí knihovně knihy po pradědovi (Kniha práv nad přečiněními/1788, Písmo Svaté Nového Zákona; pro lid obecný vysvětlené/1791, Veliký život Krysta Ježisse/1857), po dědovi (Barbusse Henri–Peklo, Melville Herman–Bílá velryba, Kolektiv–Krása ženského těla, Papežka Johanka), matka knihovnice Místní lidové knihovny starobylého královského města Podivína. Co k tomu více dodat?
Knih jsem si koupil tolik, že ani nevím kolik. Neskromně soudím, že mám velmi rozsáhlou sbírku české poválečné literatury. Ale stěžejní dílo…? Že by jeho zásluhou loď konečně vyplula k tomu žádoucímu cíli? Dobře napsaná kniha mě potěšila, ta špatně napsaná snad ani nezarmoutila, protože jsem ji nedočtenou odložil ještě dříve, než se jí to s potměšilou záludností podařilo. A každá z těch knih chtěla být z vůle autora stěžejním dílem. Pro sebe si vystačím jenom s literaturou. Literaturou jako život a smrt, hřích a rozhřešení, ráj a peklo, láska a nenávist, zločin a trest, literatura jako autorův pokus vyjádřit svoje stěžejní myšlenky slovy.
Při rekonstrukci a přestavbě mého stařičkého domu, kdy nezůstal kámen na kameni, ani cihla na cihle, neměla zůstat ani kniha na knize. Sice jsem zvítězil, přežil tu drasticky dramatickou akci změny životního prostoru (nakonec jsem ji sám revolučně inicializoval a zaplatil) a prostor pro knihy jsem uhájil, ale přesto jsem byl velmi často jako špeditér návštěvníkem tzv. sběrného dvora. A byla tam taková kóje jako kontejner určený do nákladní zámořské lodě, a na ní cedule PAPÍR. Také knihy jsou papír. Také stěžejní literární díla jsou jenom papír. A jak dují vánky, pasáty, brízy nebo někdy i vichřice náhledu na minulost, mění se také osudy stěžejních literárních děl neboli papírových knih. Kontejnery ve sběrných dvorech nejsou sice tak efektní jako hořící hranice na náměstích, ale pro stěžejní literární díla to vyjde nastejno. Šlápnul jsem tam na literární dílo Sbírka básní údržbáře z lázní.Ačkoliv jsem to měl závazným režimem rekonstrukce a přestavby domu striktně zakázáno, vzal jsem si to literární dílo do mojí budoucí domácí knihovny. Ne že by se snad pro mě stalo stěžejním poválečným dílem české literatury, ale četba těch básní údržbáře z lázní mě potěšila. Což pro mě jako podivínského čtenáře stěžejních literárních děl – nyní jsem již pravda plachtou zplihlou a potrhanou – je rozhodně mnohem, mnohem více než málo.
Třeba jako když si přečtu od Váchala Josefa jeho parodii na možné stěžejní literární dílo Havran, přizdobené jeho dřevoryty, to vše na ručním papíře. Nevím, jak by hořel ruční papír v jedenadvacátém století, ale i při svém nedostatečném a nedůvěryhodném vzdělání vím, že recyklace popsaného papíru je nekonečný proces: Do nebe, nebo do peklíčka.
Nedávno jsem si koupil (a na rozdíl třeba od nějaké kuchařky to rozhodně nebyl snadný proces) knížku Evy Kantůrkové Tajemství sametu (Akropolis, 2013). Je to (zdánlivě) přepis e-mailové korespondence mezi paní Kantůrkovou a režisérem Jiřím Svobodou o jejich společném televizním filmu Jan Hus. Kdybych byl ministrem školství, mládeže a tělovýchovy, tak bych přikázal (demokracie nedemokracie), aby tato knížka byla zařazena jako povinná četba nejen do české literatury, ale také do občanské nauky. Pokud ovšem tyhle směšně zbytečné studijní předměty vůbec ještě existují.
A moje manželka to také říkala.
Jan Kostrhun, spisovatel, emeritní honák krav, vůdce malého plavidla v. v.
Zmíním se jenom o poezii, na hodnocení bilance prózy se necítím – pro mě jsou nejzásadnější sbírky Josefa Kainara (řeknu Lazar a píseň, ale mohl bych jmenovat i Nové mýty či Moje blues). Moc rád mám taky Miroslava Holuba – například sbírku Achilles a želva. A ještě bych zmínil Františka Hrubína, zejména jeho Romanci pro křídlovku. Musím říci, že si vysoce cením i současnou kritikou často relativizované poezie novější – třeba raných sbírek Sýsových a Žáčkových a určitě bych na druhé straně zmínil i poetické texty Pavla Šruta, Vladimíra Merty, Jarka Nohavici a i trochu zapomínaného Slávka Janouška.
Dušan Spáčil, spisovatel, publicista, básník
Uvádím knihy stěžejní v mém vlastním čtenářském mikrosvětě.
Snad nejspontánněji (rozený jsem ve dvaapadesátém) si mne svého času získal Edvard Valenta románem Jdi za zeleným světlem. V rozpětí pěti let jsem četl tuto knihu dvakrát, protože první čtení nedopadlo dobře – mnohé jsem hned nepochopil. Jak jdu životem, vidím, že každá generace má svého Šimona, ať jsou dobové kulisy jakékoliv.
Také si vzpomínám, že ve čtrnácti jsem podlehl, ale opravdu podlehl Josefu Kainarovi. V ten čas Československý spisovatel právě vydal sbírku Moje blues a já měl Kainara od té doby už napořád za mága slovotvůrce. Což jím nebyl? Nezůstává?
A byl bych velmi nespravedlivý a velmi nevděčný, kdybych „odstrčil“ přírodního prozaika Jaromíra Tomečka. Prozaik básník – básník filozof. Třeba črta Ve vteřinách věčnost z knihy Vlka živí nohy (1965): „Tehdy jsem spatřil život věčný. Pod přikrývkou listí si rostlina vlastním teplem vyhřála kouteček a v něm vydala květ, voničku líbeznou a křehkou jako právě zrozené jehňátko. Poklekl jsem na kolena a poklonil se až k zemi. Uprostřed velkých sněhů, pod hrozivými lavinovými komíny, v objetí skal pokreslených přísnými obrazci žlutých lišejníků, hlásal věčný vznik a věčný růst květ devětsilu, hrstka růžových hvězdiček, jež asi této noci spadly z nebe na zem, aby dotvrdily, že není smrti a zániku. Že i ve vteřinách žije věčnost.“
Tomeček jde se mnou nejdéle. Brzy to bude půl století.
Miroslav Vejlupek, spisovatel, publicista
Má oblíbená knížka jsou Staré pověsti české, nedávno jsem si je po antikvariátech nakoupil. Všechna možná vydání. Kupodivu Jiráskův text nikdo nemění, takže hlavně ilustrace. Nejlepší jsou původní od Věnceslava Černého.
Pak mám rád Kunderův Žert.
Ludvík Hess, básník, zakladatel Divokého vína
Je to dost těžká otázka. Odpovídám za sebe, co mne ovlivnilo.
Vítězslav Nezval: Z mého života
Vítězslav Nezval: Nedokončená
Vojtech Mihálik: Trinásta komnata
Vilém Závada: Panychida (ale kniha vyšla v třicátých letech minulého století)
Nakonec knížka, má první, z které mi četla maminka. Oldřich Syrovátka: Zatím co ty spíš. Byla s ilustracemi Vladimíra Fuky.
Eva Frantinová, básnířka, spisovatelka
Můj život ovlivnila (a i proto považuji za důležité, že spatřily světlo světa) řada knih, vydaných po roce 1945. Některé z nich výrazněji:
Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce
Jan Otčenášek: Občan Brych
Milan Kundera: Žert
Josef Škvorecký: Zbabělci
Vladimír Páral: Mladý muž a bílá velryba
Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále
František Mandát, spisovatel, vydavatel
Jsa ročník 1958 potkával jsem knihy od druhé poloviny let šedesátých, tedy jen co jsem se naučil číst. Když jsem ještě těsně před pubertou přestával hltat knihy z edice KOD, mayovky a knihy Eduarda Štorcha, objevil jsem díky svým dvěma kamarádům Jardovi a Milošovi svět válečných letadel. Vedle lepení plastikových modelů v měřítku 1 : 72 jsem v knihovně svého dědy vyštrachal ve skříni na jejím dně mezi zde pohozenými knihami i Naději od André Malrauxe. Tohle prvorepublikové vydání mi pak dělalo společnost při každé další návštěvě u prarodičů. Vždy jsem se tam po nějaké době vytratil a sedě na koberci na podlaze se zkříženýma nohama jsem se do ní nikým nerušen začetl. Jen na okraj, děda mi ji nikdy nedal, ač viděl mé nadšení a pro něho evidentně neměla žádnou cenu. Odtud vedla cesta přes úryvky z knih v časopise Letectví a kosmonautika, například od Saburo Sakaie Zera nad Pacifikem, ke knize Václava Kubce Kde olivy dozrávají (NV a SPB, 1964). Nutno říci, že Malrauxova kniha pod jejím dojmem docela vyšisovala. Díky svému učiteli češtiny na základní škole jsem začal mít zájem i o poezii. A přes své nové přátele na střední škole Daponyho a Zbyndase jsem objevil krom folkových písničkářů ze sdružení Šafrán i básníka Václava Hraběte. Jeho těžko sehnatelná kniha Blues v modré a bílé (Melantrich, 1977) byla zásahem přímo na komoru, zapůsobila na mne jako zjevení. Mluvila mi prostě z duše a Hrabě se stal i mým básníkem. S klukama jsme si opisovali jeho texty. K tomu přispěly i recitační pořady Mirka Kováříka, který byl jeho velkým propagátorem, na které jsme chodili. Až v roce 1990 se mi podařilo vlastnit knižní vydání jeho básní Blues pro bláznivou holku, které vydal Československý spisovatel v nákladu dnes neuvěřitelných 32 000 výtisků. Díky kamarádovi mého otce, panu Hrachovi st. a jeho pravé ruce paní Formanové, jsem postupně získával v jednom antikvariátu od druhé poloviny sedmdesátých let tehdejším normalizačním režimem zakázané knihy, tedy knihy na indexu. Zakázané ovoce prý nejvíc chutná. Nevím, zaujalo mne nakonec jen několik autorů takto postižených. Snad nejvíce Ludvík Aškenazy a jeho Dětské etudy (ČS, 1966), samozřejmě i Indiánské léto (ČS 1956), Milenci z bedny (ČS, 1959), Psí život (NV a SPB, 1959), Černá bedýnka (MF, 1960), Vajíčko (ČS, 1967). Těsně před svým nástupem na vojnu jsem se tak dostal ke skvělým knihám Jiřího Martince Útěk před žlutou hvězdou (SNDK, 1964), Potkal Kohn Rabínoviče (Svoboda, 1968) a především pak k jeho autobiografické próze Bastard (Svoboda, 1968). Tahle kniha po dlouhou dobu zůstávala pro mne tou knihou zásadní. Musel jsem ji i párkrát půjčit svým známým a kamarádům, a tak po převratu jsem uvítal její nové vydání. Leč přišlo zklamání, neboť závěrečná, důležitá část z knihy „vypadla“ a navíc kniha sama byla mizerně vytištěna. Sehnal jsem si proto v antikvariátu posléze znovu to její staré vydání, na které – ač žloutnoucí – nedám dodnes dopustit. Byl jsem v té době, a to již od svých dětských let, vášnivým členem Petrova cechu, tedy rybářem, a tak knihy Oty Pavla Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby se u mne trefily také do černého. Jednalo se o souborné (a půvabné) vydání obou textů pod názvem Fialový poutník (MF+Smena+NV, 1977). Z tehdejších mladších básníků jsem jako prvního čtenářsky poznal Jiřího Žáčka. Zásluhu na tom mají některé rockové kapely, neboť zhudebnily pár jeho básní. Ale až jeho sbírka Text-appeal se pro mne stala tím pravým ořechovým. Po listopadu 1989 to pak byly jeho knihy Hurá zpátky do Evropy (Nakladatelství Alternativy, 1994) a Zbrusu nové jarmareční písně českotuzemské (PmD 1995). Z celé řady novějších sbírek pak třeba Vy mně taky (Nakladatelství M. Švarc - Šulc a spol., 1999). Po státním převratu se ke mně dostala, díky mému kolegovi z práce Jirkovi, útlá sbírka básníka a publicisty Karla Sýse Píšu báseň zatímco za oknem padá muž (PmD, 1992). Tyhle sociálně-kritické nadupané rozhněvané a nekorektní básně mne dostaly do kolen. Stejně jako jejich pokračování Načas v očistci (NP, 1993) a Pět let v mrtvém domě (PmD, 1994), vydané později souborně pod názvem Tři zpěvy z rozvratu (Orego, 2002).Toto Sýsovo směřování vrcholí sbírkami Apokalypsa podle Joba (Periskop, 2013) a Tři vzkazy spáčům (Periskop, 2015). S tvorbou básníka, publicisty a vydavatele Daniela Strože jsem se potkal ve stejné době jako s tou Sýsovou. Uchvátila mne pak jeho divadelní hra Pohroužení aneb když se u nás režim mění (Orego, 1995). Dočkal jsem se i lepšího, druhého vydání (CZ Books, 2004), jako kdybych si ho objednal. Strožovy básně mne také nadchly, ty nejlepší sebral sám do sbírky Stejně tu zahřmí, která se dočkala nevídaných tří vydání (BMSS-START, naposledy 2009). O Egonu Bondym jsem věděl již za starého režimu jako o dvorním textaři undergroundových Plastic People of the Universe, a z mizerně nahraných koncertů PPU jsem tak trochu znal jeho tehdejší tvorbu. Ale jeho popřevratové sbírky Dvě léta (Inverze, 1991) a Ples upírů (PmD, 1995), to byl teda nářez! Bondy v nich fakt neskutečně nakopává zde nově zrestaurovaný kapitalistický režim. Jaroslava Čejku už jsem znal z jeho povídek, ale i z výborné básnické sbírky Kniha přání a stížností (MF 1981). Po 17. listopadu 1989 napsal řadu knih, mám rád třeba jeho básnickou sbírku Nejlepší léta našeho života (Petrov, 1999). Oldřich Janota byl pro mne za minulého režimu nejlepším písničkářem, tedy zpívajícím básníkem, a tak mne nemohla nenadchnout jeho sbírka Ty texty (Artforum, 1991). Škoda, přeškoda, že se postupně vydal zcela jinam. Dvě knihy androšového básníka a performera a provokatéra, anarchisty Milana Kozelky mne zprvu dost zaskočily, ale i rozesmály. Jsou to Semeniště zmrdů (JT‘s nakladatelství, 2012) a Teteliště zmrdů (JT‘s nakladatelství, 2012). K jejich sehnání a přečtení mne přiměly až kladné recenze Jiřího Žáčka a Alexeje Mikuláška v O-K. A nelituju toho dodnes. Mé seznámení s tvorbou básníka a publicisty Michala Černíka bylo ze všech mých favoritů jakoby nejklidnější, nejtišší, a zároveň velice milé. Jeho sbírky, jako například Kniha lidských přání (Balt-East, 2008) a Nechtěj obývat vichry (Balt-East, 2009) budou vždy v prvoligové části mé knihovny, je to pro mne jako studánka vody čisté, kam se chodím vždy rád občerstvit. Podobně tomu je i u Jiřího Stana, jehož satirická tvorba, reagující na dnešní dobu, je nepřehlédnutelná. Jako například sbírky Nejsme jako oni (PmD, 1996), Občánku, a co teď? (FUTURA, 1998), nebo Knížka bez názvu (FUTURA 2012). Nemohu zapomenout ani na básníka Bohumíra Pospíšila, jehož popřevratová samizdatová básnická úroda se dočkala svého završení v oficiálně vydané sbírce Hulínské kořeny z roku 2013, k čemuž nemohu autorovi než jen blahopřát. Básník poslední zde mnou uváděný je Josef Prskavec, s jehož čistě samizdatovou tvorbou jsem měl možnost se seznámit blíže teprve před rokem, kdy se mi dostaly díky samotnému autorovi na konferenci UČS do rukou jeho vlastním nákladem skromně vydávané sbírky. Jako Poslední zpráva (2001), Nultý den stvoření (2003) nebo Milénium (2012). Neskutečně skvělé, málokdy se mi stane, abych nějakou knihu přečetl na jeden zátah. K těmto knížečkám, spíše brožurám, se dokonce také rád vracím.
Určitě jsem na některé autory a jejich knihy zapomněl, tímto se všem dotčeným omlouvám.
Jan Poláček, šéfredaktor Lípy
Stěžejní? To je velmi vážné slovo, které by vyžadovalo zdůvodnění až badatelské. Trochu si proto otázku zjednoduším: O které české knihy, napsané po roce 1945, bych ze své knihovny nechtěl za nic přijít, které jsou „stěžejní“ pro moji čtenářskou zkušenost? A hned na začátku si dovolím vybočit ze zadání, neboť je to kniha, která byla napsána před rokem 1945, vyjít mohla ale až po osvobození – Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, kniha často zpochybňovaná a dokonce vysmívaná, snad právě proto, že je i po desetiletích hodná obdivu. Nemohu obejít některé knihy, které jsem nadšeně četl jako kluk (a po kterých bych rád sáhl i dnes) – Zlaté pero Václava Čtvrtka, Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Pohádka o staré tramvaji Oty Hofmana, Zahrada Jiřího Trnky, Cesta slepých ptáků Ludvíka Součka… A pak jsou tu prozaické knihy, k nimž se s chutí vracím: Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Škvoreckého Konec nylonového věku, Körnerova Adelheid, Jen o rodinných záležitostech od Jaromíry Kolárové či Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, Otčenáškův Kulhavý Orfeus, Páralův Veletrh splněných přání, Nesvadbův Dialog s doktorem Dongem, Bůh z reklamy od Aleny Vostré, svazečky esejů Milana Kundery, ale také jeho pocta Diderotovi v podobě dramatizace prózy Jakub a jeho pán, Hrubínova Zlatá reneta… Tím už jsem jedním krokem v poezii – z mé knihovny by určitě neměly zmizet básnické sbírky Konstantina Biebla, Františka Halase, Oldřicha Mikuláška, Josefa Kainara, Jiřího Koláře, Jana Zábrany, Karla Sýse, Holanova Noc s Hamletem, Hrubínovy Lešanské jesličky, Seifertovo Odlévání zvonů, písničkové texty Jiřího Suchého – ale ani svazek prvních semaforských her. Z divadelních textů přidám ještě Topolův Konec masopustu a Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho.
Ivan Matějka, Literární noviny, zástupce šéfredaktora