Odpovědi v nové anketě Unie českých spisovatelů.

Nejprve je zapotřebí odpovědět si na otázku, co to vlastně cenzura je. V minulosti mělo slovo cenzura tři významy – ve starém Římě za republiky znamenalo odhad majetku občanů a jejich následné dělení do pěti tříd, v psychoanalýze bariéru mezi podvědomím a vědomím a konečně v politice kontrolu informací určených ke zveřejnění.

Politická cenzura existovala dvojí – předběžná a následná – a byla vždy řízená státem. Pokud jde o české země, tak v nich existovala jak za Rakouska-Uherska, tak za první i druhé republiky a německého protektorátu cenzura předběžná. Ta původně všechny „nevhodné“ materiály, které nechtěla pustit do tisku, otevřeně zabavovala, což oznamovaly přetisky bílých míst, která v tiskovinách v článcích zbyla. Tato – relativně ještě poctivá praxe – byla později opuštěna, a zcenzurované materiály musely být nahrazeny jinými. Tak to fungovalo i v poúnorovém režimu až do roku 1968.

Během tzv. Pražského jara byla předběžná cenzura zrušená, což se nakonec stalo jedenou z příčin či záminek osudného vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa. Za tzv. normalizace byla pak nastolena cenzura následná. Za publikování „nevhodných“ či dokonce přímo zakázaných informací, názorů a autorů byli na základě průběžného vyhodnocování činnosti tisku, rozhlasu a televize kritizováni, ev. postihováni šéfredaktoři a ředitelé příslušných médií. Řídil ji Federální úřad pro tisk a informace a jeho podřízené složky. FÚTI byl pracovníky médií a veřejností přezdívaný Útisk. U veřejných produkcí, jakými jsou divadelní představení, koncerty, autorské večery apod., byla však spojena cenzura předběžná, podobě tzv. povolovacího řízení, s cenzurou následnou, což zachytil např. dnes už klasický Smoljakův a Svěrákův film Nejistá sezóna.

V zemích se svobodou veřejného projevu, tzn. že od listopadového státního převratu i u nás, se přiznaná cenzura projevuje především jako aktivní kontrola a částečné omezování vyjadřování na internetu, zejména pak na různých diskusních fórech, a jako přísný dohled nad dodržováním zákazu publikování utajovaných firemních informací.

Institucionalizovaná a přiznaná státní cenzura tedy v České republice – kromě ochrany státního tajemství – neexistuje. Většina médií a kulturních institucí je ostatně v soukromých rukách. Existuje tu však cenzura vnitřní, maskovaná právem každého média či instituce na vlastní svobodný výběr toho, co chce či nechce publikovat. Na činnost státních resp. veřejnoprávních institucí navíc dohlížejí různé rady, složené ze zástupců zřizovatelů a různých politických stran, které ve svém hodnocení, z něhož mohou vyplývat i finanční nebo personální sankce, de facto uplatňují „změkčenou“ následnou cenzuru.

Tato cenzura se týká různých věcí – od pokryteckého omezování vulgarismů a sexu ve vysílání televize (ovšem pouze do 22. hodiny) až po potlačování politických názorů nevyhovujících vládnoucím establishmentu, Evropské unii, zájmům našich spojenců v NATO a tzv. politické korektnosti, tedy termínu zneužívaném dnes podobně, jako byl kdysi zneužívaný pojem proletářského internacionalismu.

Pokud jde o soukromá média a kulturní instituce, jejich vnitřní cenzura se řídí především ekonomickými a politickými zájmy jejich vlastníků a velkých zadavatelů reklamy. Ale i některá soukromá média a kulturní instituce se ucházejí o státní granty a dotace, o kterých rozhodují komise složené z jednotlivců se subjektivními politickými názory, osobními zkušenostmi, sympatiemi či animozitami – a někdy i skrytými ekonomickými zájmy. Od toho se pak odvíjejí jejich převážně pravicové preference, odmítání všeho levicového a někdy i nepřiznaná potřeba eliminovat možnou konkurenci.

Výsledkem je nepřiznaná cenzura, která téměř nikdy nezasahuje do hotových článků, knih, divadelních her či scénářů. Nemá toho totiž zapotřebí, protože nežádoucí novináři, spisovatelé, dramatikové a scénáristé, z jejichž autorských dílen by mohly vzejít „problematická“ díla, vyžadující nějaký cenzurní zásah, jsou většinou z edičních a dramaturgických plánů preventivně eliminováni. A pokud se jim přesto podaří prosadit v nějakém tom politickém „ghettu“ či „rezervaci“, skutečně nezávislém nakladatelství nebo jiné kulturní instituci, větší škodě se zabrání následnou cenzurou mlčením, kterou různé umělecko-kritické mafie umějí „dodat na klíč“, a navíc neprokazatelně – vždyť knih a divadelních her vzniká ve „svobodném“ prostředí tržní kultury tolik, že přece nelze pokrýt všechno. Nehledě na to, že neviditelná ruka trhu preferuje jen to, co je tržně úspěšné. Ale jak může být tržně úspěšné – notabene v konkurenci se záplavou konzumní produkce – něco, o čem nikdo neví? A tak se kruh téměř dokonale uzavírá. (A to jsem ponechal stranou kádrování občanů, a tedy i spisovatelů a umělců, ze strany BIS, protože nevím, koho a jak o lidech s „extremistickými názory“ tato humánnější nástupkyně StB informuje.)

Institucializovaná cenzura u nás podle mého názoru a zkušeností existuje jen ve velmi omezené míře, zato ta divoká, inspirovaná politickými, skupinovými a existenčními zájmy, ano. Ale díky tomu, že není zjevná, je mnohem účinnější, než bývala ta primitivní státní – ať již předběžná či následná. Prolomit ji lze samozřejmě také, ale dá to spoustu práce a chce to kachní žaludek.

JAROSLAV ČEJKA, spisovatel

 

Existuje, ale v jiné podobě. Cenzuru (včetně státně-bezpečnostního zájmu) předtím prováděla jednotná instituce, nyní je to doména majitelů masových médií a jimi jmenovaných šéfů mediální vertikály. V horizontále o ní „pečují“ redaktoři, kteří hlídají opoziční postoje jako kognitivní disonanci. Opačný politický názor je přípustný jen po hranici únosnosti, aby zveřejnění neohrožovalo zájem mocenského establišmentu. Tedy klasický třídní přístup!

Na druhé straně na obrazovce např. pan Karas, zpravodaj v Rusku, nebo moderátorka paní Tvarůžková, ale i jiní, mají dovoleno, aby šířili svoji zaujatost a někdy i zlobu, čímž rozeštvávají společnost a útočí na intelekt. Média sice občas dají možnost zaznít hlasům z opačného názorového spektra, avšak prostorové proporcionality, vcelku vzato, je v tom tolik, jako v onom vtipu o muži, který v těžkých dobách prodával slavičí paštiku. Když se jej ptali, jak ji dělá, odpověděl, že ze slavičího a koňského masa v proporci jeden slavík – jeden kůň.

Týká se to též rozhlasu, řady deníků a názorů různých komentátorů či sloupkařů (včetně přivandrovalců z jiných zemí, např. z Ruska). Většina teoretických periodik je už odrůda sui generis. Apologetika systému a vládnoucí třídy v nich jen kvete a jiný názor hned “usměrní“ návalem tendenčností nebo mu nasadí rovnou psí hlavu.

Jinou formou skryté cenzury je příprava zpráv a hodnotících úvah v mainstreamových ústředích. V podmínkách současné informační války NATO s Ruskem se takové materiály připravují předem, důkladně a cíleně. Pracují na nich týmy vyškolených lidí včetně některých z tzv. think tanks s docela impozantním „vědeckým“ obsazením. Média dostávají jejich zboží „šité na míru“. Zde se vyžaduje už jen to, aby si jej určení a dobře honorování šiřitelé rychle osvojili a servírovali ještě „ohřáté“. Redaktory tohoto typu, společně s těmi dalšími snaživými, lidé pojmenovali pejorativně „prostituty“. Pro žurnalistu s profesionálním svědomím – důvod propadnout se pod zem. Jen hlupáci, kteří nevědí jak strašný vůl je pravá válka, sedo ní hrnou jako žíznivá telata k vodě.

STANISLAV SUJA, autor literatury faktu

 

Heslo „cenzura“ je ve Slovníku cizích slov (sic!) rozvedeno do sedmi položek, sedmi vysvětlení, z nichž každé bylo by dobré blíže prozkoumat a vstřebat. Pojem „cenzura“ je vágním užíváním rozvolněn a rozpliznut. Otázka však zní, zda u nás, tedy v českomoravském dolíčku, existuje to, čemu rozumíme pod pojmem cenzura. Odpovídám, že cenzura ať umělecká, ideologická, myšlenková či cenzura obecného smýšlení obyvatelstva etc. u nás existuje. Odpovídám, že cenzura způsobem zamlčování, odpírání možností publikace, zneviditelněním „ostatních“ pro své vlastní cíle u nás stále existuje, a nepřiznaně, což je nejhorší způsob, existovat bude. Každé lidské společenství je nutně politicky bipolární, lépe řečeno multipolární. Každý vládnoucí systém se domnívá, že jeho povinností (svatou povinností) je umlčet případné konkurenty, rozuměj kritiky, rozšířeného způsobu, zde českého demokratického vládnutí „malá domů“. Pod heslem o pravdě alásce, co vítězí a vítězí…

A konkurenti – kritici z řad inteligence, kam spisovatelé stále ještě patří i přes rozporuplnost označení „spisovatel“, jsou vždy umlčováni mezi prvními. Je to přiznání faktu, že psané, vyslovené a tištěné slovo je společensky stále velmi nebezpečné. Nemůžeme však očekávat prvorepublikový způsob cenzury vybílenými stránkami denního tisku, či skartací již vytištěného literárního díla. To vzbuzuje u PT publika ještě větší pozornost a ve smyslu negativní reklamy větší, ale nežádoucí zájem o obsah cenzurovaného.

Cenzura je dnes rafinovanější a i samotné slovo je na indexu. Vždyť cenzura se neslučuje se svobodou a o tu jde, v demokracii, především… Dnes je používán vůči nepohodlné, neposlušné, ale píšící inteligenci účinnější způsob: demokratické zneviditelnění autora i díla. Což však neplatí o cenzuře mravnostní. Tolik holé kůže dam a dnes již i gentlemanů jsem v běžných tiskovinách dříve nikdy neviděl. Tolik popisů aktů lidské sexuality v tzv. moderní literatuře. Tolik negace života a popisů násilí v umělecké tvorbě jsou zřejmě zrcadlením, převráceným obrazem života cenzorova. Zná ale někdo z vás toho, kdo se přihlásil k páchnoucímu úkonu cenzorství? Je zde pro tvůrčího jedince cesta k vyjádření svého uměleckého záměru, bez zásahu Big Brother či Bolšoj Brat? Cestou je využití autocenzury. Sebekontroly. Mistrovstvím svého tvůrčího psaní. Uměleckými prostředky, metaforou, paralelou, jinotajem. V zemích České koruny jsme byli vždy mistry v klamání tupého protivníka.

BŘETISLAV KOTYZA, básník

 

Nekladu si otázku, zda cenzura v Česku existuje, ale spíše jak existuje. Vždyť ve slušné formě je cenzura všudypřítomná. To znamená, že odsuzovat ji všeobecně by bylo kontraproduktivní. Vždyť proti kontrole určité slušnosti a omezení extremistických tendencí by snad téměř nikdo neprotestoval. Tak to zde však nefunguje. Neexistují věrohodná pravidla slušnosti ani extremismu. Tvář zdejší cenzury začíná u znehodnocení jazyka a účelovosti anonymního označení těch vzorných a těch nepřijatelných. Tisk, který byl dříve zakotven v politických stranách, se stal majetkem vlastníků uplatňujících nepolitickou politiku, která předpokládá absolutní poslušnost nečitelnému majiteli. Nakladatelská činnost se stala závislá na dotacích a grantech, které slouží kde čemu, jenom ne literatuře. V množství komisí posuzujících činnost sdělovacích prostředků zabloudil jejich účel v obhajobě vlastní potřebnosti. Cenzurou není úřad, ale podhoubí všeobecné nejistoty. Diskusi vystřídalo napadání a nálepkování bez věrohodné argumentace. Tento model literatuře a věrohodnosti slov neprospívá, o tom svědčí stav kulturních organizací živořících a neustále stojících na hranici rozpadu. Účinně blokovat myšlenky a osobnosti, nahrazovat je takzvanými snadno zaměnitelnými celebritami, může krátkodobě vytvářet pocit aktivní společnosti. V dlouhodobém výhledu však tyto konstrukce působí rozkladně. Vždyť společnost, která nemá nezpochybnitelné vzory, propadá skupinové nevraživosti, která brání společné práci na konstrukci pocitu sounáležitosti s národním i evropským myšlením. Je mi jasné, že společnost takto zformovaná se snadněji ovládá než společnost, ve které mají slova váhu a výrazné osobnosti mohou zpochybnit odlišný politický názor. Je ale nutné si uvědomit, že se jedná o pouhé provizorium, ve kterém jsme chyceni jako v pasti a které dříve či později bude konfrontováno s logikou nevyhnutelnosti. Věřím, že přijde čas, kdy řeč přes všechny ústrky a hloupé sebevědomí šiřitelů chaosu se navrátí do svého přirozeného řečiště a přinese vláhu usychajícím obrysům věrohodnosti. Nedojde k tomu samozřejmě samo od sebe. Díl odpovědnosti leží i na nás se ztišeným hlasem. Na naší nepřizpůsobivosti virtuálním objednávkám, které udržují zdání objektivity. Vždyť někdy je i mlčení hlasitější než zbytečná a zavádějící slova. Hledejme důvěru v životní pravdu, která není ničím majetkem, ale která spočívá v naší každodennosti, v zemi kde žijeme, v chápání času a jeho souvislostech i výhledu do budoucnosti.

PETR MUSÍLEK, spisovatel a básník



Samozřejmě. I když dnešní profesoři, et item rektoři, et item lukeši a další tchoři čím dál zoufaleji opakují, že můžeme, že můžeme, že můžeme, deska je obehraná a jehla čím dál tupější. Ale zatímco se propadají do vlastních lží, poezie se přece vznáší nad zuboženou českou krajinou.

KAREL SÝS, básník



Cenzura je uschlá větev minulého století. Po Listopadu 89 jsem tento státní rezort přebíral. Doslova: Od zřizovací listiny, přes desítky mladých právníků po poslední psací stroj. Náměstek ministra kultury Josef Šimon se neptal a rozhodl: Každý může vydávat, co chce. Bývalí cenzoři odložili legitimace KSČ a začali vyřizovat žádosti o nezávislá vydavatelství. Havel by řekl něco o paradoxech… A já každému, kdo měl alespoň občanku, žádosti podepisoval. Byla nutná pro otevření účtu, vystavování faktur atd. Platí dodnes. Nastal vydavatelský tajfun. Od kvalitních překladů po červenou knihovnu nebo měsíčník pro homosexuály. Pouze jednou přišli moji úředníci trochu rozklepaní. Pane řediteli, víte… je tady žádost toho… Rudýho práva… Podepsal jsem. Bylo jaro 1990.

Dnes není cenzura. Převálcovaly ji polopravdy, vynechávání a účelový výklad dějin. Vše dokonce kryté vyšetřovateli a soudy: Je přece svoboda slova. Kolik poškozených vyhrálo veřejnou omluvu? Pár desítek. Jednou jsem podal na autora oznámení policii. U vyšetřováka se podělal. Že to nemyslel osobně. Případ odložili. Onoho žumpoidního pisálka všichni znáte a tisknete – je přece svoboda slova.

O obsahu novin rozhodují šéfredaktoři a prodejnost. Ne vždy majitel. Přesto pohrobci cenzury existují: Utajené informace ve státním zájmu. Bývají to písemnosti minulého režimu uzavřené na 30 let a to zákonem o archivnictví – podržte se – z roku 1992 (!). Zasmrádlé jsou tzv. bezpečnostní prověrky a obří agenda filcuňků našeho soukromí.

Dnešní technologie dohledu je vymakanější. Již nejde o psaný projev, ale o „bezpečnostní“ kontrolu všech lidských smyslů. Ucházíte se o pozici zahradníka? Podmínkou výběrového řízení je kromě předložení všech vysvědčení podmínka mlčenlivosti. Přijdu na kulturní komisi úřadu, která je veřejnosti přístupná a nutí mne podepsat papír o mlčenlivosti týkající se úpravy veřejného parku. Nesu obálku pro ministra kultury do podatelny. Hned za palácovými vraty mne nutí vyndat vše z kapes, odevzdat občanku, objíždějí mne jakýmisi hokejkami a propálí mé tělo paprsky X. Podatelna je deset metrů vedle. Schránka na vrátnici není. Řekl jsem, že raději půjdu na poštu. Až na ulici za mnou vyběhla ochranka. Čapla za rukáv, držela a křičela: Zavolejte policii, zavolejte policii… Za půl roku mi bude osmdesát.

Není to sranda. Zrušení klasické cenzury mravům společnosti moc nepřidalo. Cenzura neexistuje – ať žije kybercenzura.

KAREL SRP, Jazzová sekce, Radio Hortus

 

Pokud se ještě někdo domnívá, že sametový převrat přinesl naprostou svobodu tisku, mýlí se. Faktická objektivní nesvoboda, byť maskovaná svobodou předstíranou, je vždy uznáváním, akceptováním nátlaku, ať dobrovolně, z oportunismu, či ze strachu o existenční nejistotu před nemilosrdnou „demokratickou“ cenzurou. 
V dnešní kapitalisticky tržní, transformované české politice jsou zjevné znaky krize. Pravice však – navzdory svým neúspěchům – chová se vůči levicovým vrstvám české společnosti nedemokraticky, arogantně a autoritářsky. 
Je to důsledek prostého faktu, že počínaje rokem 1990 nejvyšší hodnotou se u nás staly peníze, přesněji řečeno kapitál, který umožňuje vykonávat cenzuru těm, jež neváhají za jidášský groš vytrhávat z kontextu věty nežádoucí, nepoplatné současným držitelům moci. Především je možno, ba žádoucí, urážet vlasteneckého prezidenta České republiky, který je tím nejvhodnějším objektem dobře placených českých a zahraničních Jidášů.

Levicová literatura je vytěsňována, ne-li zesměšňována a urážena nekulturní společností, k níž se řadí dřívější umělci, opěvující kdysi socialistickou minulost. Kromě pravicových literárních umělců jsou to herci, neváhající brát nyní role v pokleslých seriálech, televizních pořadech, ba reklamách, titíž, kteří patřili před rokem 1990 mezi filmové protagonisty. 
Smutnou skutečností je prodejnost mnohých vysokoškolských pedagogů, učitelů středních i základních škol, kteří patrně z obavy o existenci svou i svých potomků mění dějiny, na které je každý národ hrdý, podle střihu mnohoobčana Schwarzenberga, který svého času prohlásil, že výuka dějepisu na školách nebude už nějakou fikcí Palackého, Jiráska či dokonce Nejedlého, budou to dějiny nově napsané. Obroda českého jazyka, české historie je ponižována, mj. několikaletým pořadem ČT24Historie.cs, uváděným jistým Vladimírem Kučerou, přímo podsouvajícím vybraným odborníkům otázky, jejichž odpovědi vyznívají mnohdy jako úmyslné maření a zneuctění naší národní historie, národní tradice a kultury, snad z obavy slídící cenzury, která neodpouští… 
Levicové literární umění má k dispozici jedinou levicovou rubriku Haló novin, pod současným názvem LUK (Literatura . Umění . Kultura), dříve Obrys-Kmen. Kvalitní závažné levicové umění stěží uvidíme na knižních pultech. Jeho autoři jsou nuceni hradit svou tvorbu z vlastních prostředků. Nakladatelství, jež by umožnilo rozvoj všech směrů umění a jeho debutantů, neexistuje. 
Že existuje v České republice cenzura nejen našich, především zahraničím placených epigonů, až nepříčetně kritizujících minulost před osudným (ostudným?) listopadem 1989, nepotřebuje komentáře.

JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ, literární historička

 

Věcí vzbuzujících údiv vidíme na televizní obrazovce nemálo, ale obvykle je přecházíme s nějakou případnou poznámkou nebo jen lapáním po dechu. Ale některé zážitky stojí opravdu za to. Nedávno moderátorka Událostí oslovila online jednoho z vrcholných představitelů jedné politické strany, mimochodem strany, která je součástí vládní koalice, aby okomentoval aktuální problém. Když skončil, pravila se zdůrazněnou převahou a zároveň i blahosklonností, že politikův názor je v rozporu s názorem České televize, ale že ho nechali zaznít, aby bylo uplatněno hledisko vyváženosti. Hned jsem si vybavoval tajemnou postavu jakéhosi geniálního editora, který formuluje a hlídá onen „televizní názor“, který zřejmě představuje mnohem víc, než jsou názory prezidenta, vrcholných politiků koalice i opozice, poslanců, senátorů, stran, hnutí atd. A také jsem myslel na to, jestli vůbec potřebujeme volby, když všechno nejlíp vědí v České televizi. A protože je zjevné, že takoví editoři existují i ve veřejnoprávním prostředí České televize, lze mluvit o cenzuře, která – bez jakéhokoliv zákonného zdůvodnění – může omezovat kohokoli, na koho si vzpomene. Nebylo by méně absurdní, kdyby kurz České televize určovala vždy vláda vzešlá z voleb a mající nezpochybnitelný mandát od občanů?

V současnosti vytvořily odborné týmy včetně akademických pracovišť několik studií o povaze cenzury za Rakouska, za první a druhé republiky, za nacistické okupace i v letech 1948 až 1968, případně i v dalším dvacetiletí. V naší zemi byla několik století institucializovaná cenzura, nejprve následná, pak předběžná, zrušena byla za Pražského jara v roce 1968. Od té doby až do převratu byla odpovědnost za média v rukou šéfredaktorů, kteří mohli být potrestáni či vyhozeni, pokud umožnili publikaci tzv. škodlivých názorů, tedy pokud nedůsledně uplatňovali ideje nadřízených stranických či státních orgánů. „Prohřešky“ monitoroval Český úřad pro tisk a informace a sám jsem v pozici šéfredaktora vícekrát pocítil existenční hrozbu, častěji však citelnou finanční pokutu. Avšak tady šlo o dodatečné trestání málo osvojených autocenzurních návyků, nikoli o úřední cenzurování obsahu tisku. Je zvláštní, že o dnešní situaci se mluví jinak než o té předlistopadové. A přitom jde zcela o totéž. V každé redakci jsou i dnes lidé, kteří určují, kdo a jak se bude v novinách a časopisech prezentovat. Dnes to není komunistická strana, vláda, společenské, kulturní či mládežnické organizace, odbory a strany Národní fronty, ale vedle šéfredaktorů i noví majitelé médií, Bakalové, Babišové, Stránští a jiní, kteří mohou nepohodlné názory také pokutovat a trestat, šéfredaktory i celé redakce měnit podle potřeby. Je možné mluvit o svobodě a nezávislosti novin, když o Bakalových čachrech s někdejšími byty OKD jeho média vůbec nereferují, nebo když Mladá fronta Dnes či Lidové noviny tolik šetří svého magnáta, který je živí? Cenzura nadřízených a autocenzura podřízených dnes kvete snad jako nikdy předtím. Stačí se podívat na praxi některých nakladatelství: může snad někdo upřímně tvrdit, že učebnice nejnovějších dějin, které se používají v hodinách dějepisu nebo literatury, nejsou cenzurovány? Nemálo učitelů, které neuspokojuje černobílý pohled a nadnesené fráze, končí s výkladem u roku 1945, sotva je někdo přesvědčí, že prožili něco jiného, než opravdu prožili, dobře vědí, že některá předkládaná „fakta“ nemohou nijak posloužit k objektivnímu poznání minulosti. A rok od roku ubývá v análech významných jmen českých veřejných či uměleckých osobností 20. století, ve stále větší míře jsou zamlčována umělecká díla, dokonce i taková, která ve své době hýbala dějinami.

VLADIMÍR KOLÁR, spisovatel

 

Skutečnou radikální léčbou cenzury by bylo její zrušení, protože je to špatná instituce a instituce jsou mocnější než lidé, napsal Karel Marx roku 1842 v Poznámkách k nové pruské cenzurní instrukci. Marx v tomto textu rovněž cituje Tacita: Vzácná je šťastná doba, kdy můžeš cítit, co chceš, a mluvit, co cítíš. Zmiňuje i tak zvanou ideální svobodu, tedy uvědomění.

Karle Marxi, bylo by pěkné cenzuru radikálně vykurýrovat, ale není to bohužel možné. Uvědomíme-li si, že uvědomění není většina z nás schopna, budeme muset konstatovat, že cenzura zde bude stále. Nestřetáváme se s cenzurou, která by mazala články z titulních stran novin, s cenzurou pálící knihy na hranici, střetáváme se a budeme se střetávat s cenzurou ve vlastních myslích. S cenzurou ze strachu, z pohodlnosti i z konformity. Bojíme se říkat, co si myslíme, nebo neustále opakujeme fráze, kterým nakonec také uvěříme. Mluvíme pak, co cítíme, ale necítíme, co chceme, abych parafrázoval Tacita. Tak hluboce uvěříme řečem, že cenzura neexistuje, až je začneme aktivně šířit. Každá moc však cenzuru potřebuje. Cenzura tady musí být. Oproti 19. století nebo časům první československé republiky je ale dnešní cenzura nesrovnatelně rafinovanější. Sedí v našich hlavách a stává se diagnózou, která je bohužel těžko léčitelná, protože její terapie je příliš bolestivá a cílem našich životů je přece pouze slast.

MICHAEL DOUBEK, lékař, spisovatel a nakladatel

 

Ať už vědomě nebo nevědomě, používal a používá při informování o politických otázkách domácích i zahraničních havlismus (pražská kavárna), coby hnutí ve své podstatě fašizoidní, tři proslulé zásady Goebbelsovy propagandy. To je 1) Nelhat. 2) Zakrývat. 3) Odvádět pozornost. Přičemž s ohledem na rozdílné okolnosti, v kterých se nalézala Třetí říše a v níž se nalézá dnešní Česká republika, zde jisté odchylky v informování veřejnosti pochopitelně jsou. Rozdílem nejpodstatnějším je ten, že současná česká propaganda z oněch tří Goebbelsových zásad forzíruje s gustem nejvášnivějším onu zásadu Zakrývat. Což právě vyplývá z rozdílných poměrů Třetí říše tehdy a České republiky dnes. Třetí říše totiž měla se zakrýváním problém v tom, že hodně Němců poslouchalo zprávy BBC, vysílané v německém jazyce, k tomu se přidávala tzv. šeptanda, takže zakrývat se všechno nedalo. Nu, a protože Češi dnes žádné zprávy – vůči současné české propagandě protichůdné – z rozhlasových či televizních přijímačů lovit nemohou, protože žádné takové k dispozici prakticky nejsou, a sledování alternativních internetových serverů větší masovosti ještě nedosáhlo, otvírají se českému Zakrývání netušené možnosti a také se jich v míře už tušené využívá. Čili naprosto brutálním způsobem, nad kterým by nebožtík Goebbels bledl závistí, se zakrývá absolutně všechno, co se současnému českému establishmentu nehodí do krámu. Prezident Putin přednáší projevy, vydává svá provolání k světové veřejnosti – a z českých médií se o tom český posluchač a čtenář nedoví ničeho, a nutně tak musí podlehnout dojmu, že Putin buď celé dny tráví na dači nicneděláním či pitím vodky, anebo ho kdesi na státní klinice léčí z rakoviny. Pořádá se velká manifestace proti islamizaci Evropy na Václavském náměstí, účastníků je enormní počet, ale v našich presstitutkách nenajdete o věci ani zmínky. Všechno je zdánlivě OK – a hlavně tak OK, jak si presstituky přejí, aby bylo.

Hledá-li člověk onu první instanci, ve které by se Zakrývání dalo hned zkraje co nejvýhodněji zpraktikovat, nenapadá mě jiná, než je ČTK. Tam by se každá pro režim nevhodná informace dala zaškrtit ještě u pramene, a dokud ještě neprosákla mezi významnější počet lidí. V podstatě jen tři pracovníci ve třech směnách by dokázali oddělit nás, prosté občany České republiky, od velkého procenta důležitých a z hlediska režimu pro nás (prostých lidi) nevhodných informací – a já bych nevylučoval možnost, že se tak – a právě zde – opravdu děje. Ovšem s tím, že oni pracovníci ČTK neplní tento zmizíkovací úkol pro svůj plezír, ale jsou jím úkolováni svým ředitelem. Ale kým osobně je úkolován zas ten ředitel, pro nás už asi zůstane věčným tajemstvím.

Leda že bychom mu zatelefonovali.

LUBOMÍR MAN, spisovatel

 

Cenzura byla, je a bude, a sloužila a slouží majitelům médií, majitelům moci, v našem případě převážně moci nadnárodní, a silným zájmovým skupinám. K tomu mají majitelé moci a médií své vykonavatele – ředitele, šéfredaktory a redaktory, kteří vědí, jaká je ta správná pravda, ten správný názor. Bdělí strážci svobody slova v našich masmédiích jen symbolicky dovolí zaznít názorům lidí s jiným viděním světa. Připomínají mi ČÚTI (Český úřad pro tisk a informace) a FÚTI (Federální úřad pro tisk a informace), které za minulého režimu rovněž bděle dohlížely nad médii, aby se neodchýlily od toho jediného správného politického názoru, od té jediné správné pravdy. Prezidenta Zemana za jeho nezávislé postoje v masmédiích lynčují slovy, vytváří se nenávistná atmosféra vůči němu, Rusku, Putinovi, Číně, Venezuele, zkreslují se současné informace, jiné se zamlčují, dějinné události a historická fakta se překrucují do polopravd a lží. Pod kuratelu bdělých strážců svobody slova patří i Unie českých spisovatelů a mnozí spisovatelé a intelektuálové, kteří si zachovávají zdravý rozum či levicové myšlení. Podléhají, stejně jako jejich díla, cenzuře ticha. Prostě neexistují. Výsledným dojmem je pokřivená podoba demokracie, svoboda slova a názorová pluralita v naší zemi jsou jen klam.

MICHAL ČERNÍK, básník, autor knížek pro děti

 

1. V zemi, kde veřejnoprávní televize a téměř všechna média cenzurují projevy prezidenta, je taková otázka zbytečná. Proč ho cenzurují? Protože si ten svérázný provokatér dovoluje mít jiné názory než oni, aktivisté jeho protikandidáta z přímých prezidentských voleb, kteří se nesmířili s volební porážkou a dělají všecko možné i nemožné, aby zabránili Zemanovu opětovnému zvolení. A dělají to tak hloupě, že jeho popularitu neustále zvyšují. Právě tihle nevyléčitelní mediální džihádisté, kteří vedou občanskou válku proti většině národa, obviňují prezidenta, že rozděluje český národ. Jestli ho rozděluje na ty, kdo myslí vlastní hlavou, a na ty, kdo preferují papouškování polopravd a frází, pak díky za to.

2. Samozřejmě není cenzurován jen prezident, ale i řada politiků a novinářů (napadá mě Jan Petránek, ale jsou to desítky a možná stovky jmen), kteří mají na zahraniční i vnitřní politiku jiné názory než mainstreamová mediální camorra. Tištěné deníky je netisknou, televize a rozhlas je nezvou k diskusím, jejich příspěvky se dají najít snad jen na internetových serverech. Zaplaťpámbu za internet, i když i ten se dá cenzurovat.

3. Zdálo by se, že spisovatelů se výše uvedená cenzura netýká, ale to je samozřejmě jen zdání. Knížku si můžete vydat sami, ale mnozí recenzenti, autoři literárně teoretických publikací, editoři čítanek, členové grantových komisí atp. uplatňují cenzurní manýry proti autorům jiného politického či náboženského vyznání. Že taková praxe existuje, může překvapit jen naivky.

4. Nejefektivnější je cenzura mlčením, která je nedokazatelná. O kom se nemluví, koho přehlížejí recenzenti, nad kým ohrnují nos literární historikové, komu ministerská grantová komise neudělí grant, ten prostě neexistuje. A čtenář si zcela jistě nekoupí knížku od někoho, o kom neslyšel.

JIŘÍ ŽÁČEK, básník



Cenzura stále existuje. Podoba jejích forem je však mnohem bohatší, daleko propracovanější než v minulosti. Je pochopitelné, že zaměření, výběr, rozsah a formu sdělení v soukromých médiích určují především jejich vlastníci, popřípadě významní inzerenti. Na pováženou je však cenzura v podobě trvale pokřivené struktury výběru informací či dokonce systematické zamlčování závažných faktů ve veřejnoprávních médiích. Jak stále průkazněji vídáme, zdaleka neodrážejí šíři i rozmanitost názorů a preferencí všech diváků a posluchačů. Navzdory tomu, že zdroje na jejich rozpočet stojí především na koncesionářských poplatcích. Někdy to skoro vypadá tak, že si je skupiny ředitelů a šéfredaktorů za tichého souhlasu politiků pozvolna zprivatizovaly. Redaktoři a publicisté, kteří se snaží o skutečnou objektivitu a nezávislost, v těchto podmínkách dlouhodobě neobstojí. Kdo chce ve veřejnoprávním rozhlase či televizi zůstat léta, kdo chce budovat kariéru a získávat ceny, musí přijmout pravidla autocenzury.

Důkazem nad důkazy je pak jednostrunnost našich hlavních médií, odkud se téměř vytratila barvitost a polarita názorů. Tím větší oblibu získávají internetová média, která však přes značnou míru nezávislosti nedokážou plně nahradit úlohu veřejnoprávních médií. Ta jsou totiž – jako trvalá součást demokratické společnosti – nezastupitelná.

ARNOŠT TABÁŠEK, spisovatel



Cenzura je většinou chápána jako tlak, zásah spojený s negativními vlivy, a to nejen na cenzurované dílo, samozřejmě autora, ale také na teoretickou reflexi – uměleckou kritiku. Cenzuru tradičně charakterizujeme jako předběžnou, následnou a autocenzuru. Tedy jako trojí možnost. Zde bych chtěla poukázat na jedinečné postavení autocenzury, která může fungovat stejně tak jako předběžná, tak i následná.

Vždyť kolikrát jsme zažili v našich kulturních dějinách jisté pokání za něco, co už bylo napsáno, namalováno, složeno, vysocháno, tedy už hotovo, někdy dokonce před mnoha lety. Tedy v tomto případě jde o autocenzuru následnou. V přímé návaznosti se od ní odvíjí i autocenzura předběžná. Už dopředu si ten jistý autor uvědomuje mantinely, které nesmí překročit, aby se nedostal do pozice autocenzury následné.

Většinou jsme zvyklí uvažovat o autocenzuře autorské ve smyslu tvůrců uměleckých děl. Bezesporu však existuje i autocenzura z jiného břehu. Z pozice jejich teoretické reflexe, umělecké kritiky. Kritik, recenzent musí na tento vnější tlak svým způsobem reagovat, z různých pozic a v různé intenzitě. On však stojí před dalšími problémy, které se přímo vážou k hodnocenému uměleckému dílu.

Uveďme například tyto situace: Dílo je jedinečné, ale vymyká se dobové představě o umělecké, estetické hodnotě, myšleno nejen z hlediska ideového, politického. Tedy recenze je velmi těžko uplatnitelná. Další možná situace nastává: Dílo je špatné, ale negativní kritika by měla podstatný vliv na další autorův vývoj. Recenzent tedy váhá, autocenzura tedy funguje. Pozorný čtenář jistě pochopil, že se spíš zabýváme dobou minulou, kdy umělecká kritika měla svou váhu. V současnosti negativní kritika má spíš pro dílo a tedy i autora pozitivní efekt (viz film o Lídě Baaové). Jistě, čiperný recenzent s tímto počítá.

K předběžné autocenzuře platí samozřejmě volba témat, výběr recenzovaného. Avšak za podstatnější v rámci předběžné autocenzury recenzenta – kritika považuji uvědomění si své ideové orientace, jisté danosti, z které se málokomu daří vyskočit. Čestně se však s ní vyrovná tehdy, když si ji přizná. Problém však vidím v tom, když toto ideové přesvědčení zvítězí nad vlastní hodnotou recenzovaného a recenzent podpoří to, s čím ideově souzní, bohužel na úkor umělecké hodnoty.

Velké poučení najdeme, v teorii – estetice levicové kultury mezi dvěma válkami. Jak ostré byly například diskuse, kdy s těmito problémy velmi nekompromisně zápasili naši předchůdci, jako byly například spory mezi Václavkem, Štýrským, Teigem a dalšími. V této souvislosti si připomeňme slova Vladislava Vančury. „Nelze se přece domnívat, že stačí, aby byla vytvořena nová literatura, změní-li se heslo a tendence.“.

Bohužel nám tento přístup, tyto diskuse chybí. A spíše funguje jakýsi vnitřní filtr, který pouští jen to, co se nám ideově hodí. V dané chvíli se jeví jako přínos, v perspektivě dláždí cestu do pekel. Je evidentní, že v letech, kdy se obecně nedaří, nedochází k velkým diskusím, i když to nemusí být pravidlem. Přesto však právě dnes, v rámci obecné plytkosti, impotence kultury a umění je potřebné podporovat opravdové umělecké a estetické hodnoty. Autocenzura by tedy a právě v těchto souvislostech měla fungovat jako upozornění na nepřeceňování ideových zřetelů v rámci uměleckého díla, na úkor jeho hodnoty, smyslu a podstaty.

VĚRA BERANOVÁ, umělecká kritička

 

Záleží, jak cenzuru definujeme. Ze zákona zde není. Podívejme se však, zda se nevyskytují určité faktory, které cenzuru suplují. Takovým faktorem může být například tlak ekonomický. Do médií a na plátna kin se dostane jen to, co vydělá peníze, co bude komerční.

Dalším důležitým limitem pak mohou být známosti. Kulturní scéna České republiky je relativně malá. Ti, kdo se dostali do popředí, se snaží tuto svou pozici uzurpovat – pro sebe i své potomky, bez ohledu na kvalitu produkce.

Neznámé jméno bez konexí se těžko prosazuje. Dále pak mohou sehrát negativní roli určité komunity, které si prosazují vlastní pravidla. Něco podobného jsme mohli zažít při prezidentské volbě, kdy valná část „naší umělecké scény“ ostudně selhala. Tehdy jsme mohli slyšet výhrůžky adresované například herci Martinu Dejdarovi, že si už u pana Bočana nezahraje. Toto bychom neměli přejít mávnutím ruky. To je velmi otřesný způsob cenzury. Utvoří se parta, která spolu mluví – a kdo nesouhlasí s jejími názory, je exkomunikován. Takto by umělecká scéna podle mého vypadat neměla.

Velmi patrnou je nepsaná cenzura v oblasti mainstreamových médií. Stačí si vždy položit otázku, čemu se daná média vůbec nevěnují – a proč. O čem mlčí – a kdo si v pozadí nepřeje, aby o tom informovala. Abychom pochopili, kdo cenzuruje, zeptejme se, kým je dané médium vlastněno. Redaktory a moderátory mainstreamových médií nepovažuju za svobodné. Plní pouze něčí zadání – a navíc se mají tvářit, jak je vše demokratické a skvělé.

Média selhávají opakovaně. Jejich tragickou roli podtrhuje selhání ohledně informování o občanské válce na Ukrajině, jednostranná byla i v případě válek v bývalé Jugoslávii, objektivní nejsou ani v případě takzvané imigrační vlny či konfliktu v Sýrii. Mnohdy mě přepadá pocit, že právě média bubnují do války jako první.

Kopání do prezidenta republiky je pak pro mnohé něco jako soutěž o co nejlepšího prorežimního nohsleda. Nebo bych měl spíše napsat Noshleda (jako že si nevidí na špičku nosu)? Každý se již třese, jak získá cenu Ferdinanda Peroutky, který ve své stati Úvaha o stranách z 9. 11. 1938 v článku Úvaha o stranách doslova píše: „Naše dosavadní demokracie byla systémem pro doby klidu a blahobytu, kdy se bralo z plného a kdy chyby nebo otálení neměly osudných následků. Tato šťastná situace minula a ať se nám to líbí nebo nelíbí, jsme nuceni zavést systém tužší.“

Na tomto místě bych si dovolil citovat svůj epigram:

Systém klidu, blahobytu
(chyby bez následků byly)
pryč je – doba zavelí
tužší režim zavést si tu:
Holt abychom s vlky vyli
když nejde pět s anděly

Možná by i řada držitelů ceny F. Peroutky ocenila zavedení tužšího režimu – respektive by napadla kohokoli, kdo by chtěl zpochybňovat jedinou uznávanou pravdu.

Vrátím-li se na tomto místě k nepravomocnému výroku soudu: „Ferdinand Peroutka není autorem článku pod názvem ‚Hitler je gentleman‘, případně článku pod názvem ‚Hitler je přece gentleman‘. Současně není původcem výroku ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘. Jestliže na základě výše uvedených nepravdivých podkladů vyslovil prezident České republiky, pan Ing. Miloš Zeman, hodnotící úsudek znevažujícího charakteru o fascinaci intelektuálů zrůdným učením, potom je takové subjektivní hodnocení ve vztahu k panu Ferdinandu Peroutkovi nevěcné a nepřípustně zasahující jeho osobnostní práva. Česká republika se za veškeré dehonestující výroky omlouvá“, je dle mého potřeba upozornit na tři věci:

1) Stále ještě není zcela vyvráceno, že stať nazvanou Hitler je gentleman Peroutka skutečně nenapsal, proto mělo zaznít: Nebylo zjištěno, že by Peroutka takový článek napsal. Daná stať mohla být ve své době cenzurovaná a může se dnes vyskytovat toliko v malém množství.

2) Pasáž o andělech a vlcích Peroutka napsal – jak dokazuji výše. Ne sice doslovně, ale významově: „Naše dosavadní demokracie byla systémem pro doby klidu a blahobytu, kdy se bralo z plného a kdy chyby nebo otálení neměly osudných následků. Tato šťastná situace minula a ať se nám to líbí nebo nelíbí, jsme nuceni zavést systém tužší.“Proto si myslím, že zde se výrok soudu mýlí.

3) Úsudek o selhání F. Peroutky byl učiněn na základě jeho textů publikovaných v Přítomnosti. Tyto texty jsou k dispozici. Prvky antisemitismu i příklon k tvrdé ruce jako nezbytnému řešení jsou v nich patrné. Domnívám se, že by soud k nim měl přihlížet. Jinak je zde podezření, že nepostupoval nestranně. Soud by měl prozkoumat všechny dostupné materiály – a teprve potom rozhodovat.

Toliko na okraj ke „kauze Peroutka“, již zde zmiňuji jako příklad určité cenzury. Lidé, kteří na základě dostupných argumentů vyvodí závěr, jenž se někomu nehodí do krámu, jsou zesměšňováni, dehonestováni, uráženi – a je jim podsouváno, co neřekli. Někteří jsou pak přímo démonizováni, jako jsme mohli zažít v případě M. Ransdorfa.

Tuto démonizaci pak zažívají i ti, kteří pravdivě upozorňují na fakt, že Rusko žádnou invazi na Ukrajinu nepodniklo – a že neexistuje jediný hodnověrný důkaz, který by toto potvrzoval. Pánové Štětina, Putna, Halík, Kocáb, Kalousek a jim podobní jsou však již dávno s Ruskem ve válce – a běda všem, kdo oponují. Však už také přičinliví patolízalové vymyslili seznamy ruských agentů.

Stav naší žurnalistiky považuji za žalostný: O co novin(k)áři znají méně, o to více si dovolí přehlížet princip presumpce neviny a o to větších drzostí a faulů se dopouštějí. Vzpomeňme si na jejich výkon v kauzách Rath, kdy viník byl znám od prvních vteřin případu, Nečas a Nagyová – kdy naopak bylo bito na poplach, že se měníme v policejní stát. Neopomiňme kauzu chlapce v Břeclavi, kdy média vyvolala náladu lynče, aby se ukázalo, že si chlapec vše vymyslil. Podobně dokážou média lynčovat Zemana, Putina, Asada – prostě kohokoli, kdo se válečné mašinérii nehodí do krámu. Tak se i z mírotvorce stane krvavý agresor, o čemž by svého času měl co vykládat československý prezident E. Beneš.

Někdy mi přijde, že v době zákonné cenzury vznikala svobodnější díla než dnes. Kde jsou novodobí Kunderové, Škvorečtí, Hrabalové?

Jak to, že nám chybí kvalitní politická satira, která by svedla více než plivnout na Miloše Zemana, Miloslava Ransdorfa či Davida Ratha? Pokud se před nikým nemusíme hrbit, proč tak činíme? Čeho se bojíme, když ne vězení? Nejsou tu náhodou nové hrozby, jako například ztráta zaměstnání, veřejné zesměšnění, mediální lynč, ostrakizace ze strany kolektivu, popřípadě příbuzenstva atp.?

Pokud někdo tvrdí, že dnes žádná cenzura neexistuje, měl by si výše zmíněné otázky položit – a pokusit se na ně věrohodně odpovědět.

MAREK ŘEZANKA, básník a publicista

 

Kdo si zvykne dívat se na věci trochu s nadhledem a mírnou ironií, velmi snadno pochopí, jakým směrem se moje myšlenky na toto téma budou ubírat. Jistě proběhne řada vyjádření na téma cenzura. A určitě budou velmi odborná. Leč, zde je můj skromný názor na celou problematiku.

Pojem cenzura se nedá vysvětlit jediným slovem. Cenzura je věcí mimořádnou. Můžeme ji chápat a konečně i rozdělit na několik „kořenů“. Lidově řečeno – rozdělíme si ji na demokratickou a nedemokratickou. Zase záleží pro jaké společenství a uskupení právě cenzura pracuje. Komu prospívá? Můžeme ji dělit dál do různých podskupin. Na cenzuru zjevnou, skrytou a jednu zcela výjimečnou podskupinu a to cenzuru mlčením. Cenzura a její různé podoby existuje snad odnepaměti. To je všeobecně známý jev, a proto nebudu tuto stránku věci hlouběji rozebírat. Dotknu se zde naopak cenzury, která již dlouhou dobu chřadne, zmírá, a mám takový nejapný pocit, že už v mnoha směrech vytěkala, vymizela – prostě a jednoduše není.

Nemíním zde dehonestovat všechny ty, kterým cenzura jakkoliv ublížila, znemožnila se zviditelňovat ve sféře umění a to obecně. Jak jsem uvedla, cenzura vždy slouží a sloužila danému režimu. Nastavila síto, kterým neprošli všichni nepohodlní, jinak smýšlející a buřičští jedinci. Nepohodlní politickým smýšlením, nepohodlní uměleckým výrazivem (a to jednak uměním příliš extravagantním, jednak politickým postojem tvůrce). Takovou cenzuru nemám na mysli.

Pozastavím se u cenzury, která už prostě nefunguje. Ne, nematou vás smysly a dobře slyšíte. Stále hlouběji se sžíváme se soudobým systémem nového myšlení, převzatých svobod ve všem a všude, kam se jenom podíváme. Té volnosti v konání, v myšlení, v pohybu! Byl vyslán nebezpečný bumerang, který se nám pomalu navrací.

Je všeobecně známo, že každá svoboda musí mít nějaké mantinely, hranice, pravidla. Bez toho to nebude prostě fungovat. Ale zavedená současná realita je jiná. Jsme svědky, jak moc se tento způsob volnosti začíná klubat na povrch. Zjednodušeně řečeno: každý, tedy alespoň valná většina národa, si dělá, co chce – zákon nezákon. Spíše – zákon džungle.

Počíná se to již v mateřské školce, pokračuje základní školou, střední atd. Opatrná a volnomyšlenkářská výchova dětí vede v důsledku ke změnám v jejich chování, v neúctu k hodnotám, k lidem. Rodiče mají obavy z nařknutí z týrání, učitelé ze šikany a sexuálního obtěžování. Proto ustupují tradičním výchovným metodám. Zaměstnanci nemohou vznést žádný názor, neboť čelí mnohdy okamžitému vyhazovu zaměstnavatelem. Že to nemá s cenzurou co do činění? Ale má!

Vstupme opět na scénu kulturní fronty. Položme si otázku: Kam došla, jako celek, za období neomezené volnosti v uměleckém projevu? Plodí dílka, mapující naši současnost. Ale ne kriticky, ale podbízivě, odpudivě, nechutně, surově. Co scéna, to krutost, násilí, sex anebo naopak extrémně přeslazená, neskutečná podoba lásky. Absence jakéhokoliv náznaku autocenzury tvůrců je mnohdy až zarážející. Jak se mohou pod taková díla vůbec podepsat bez uzardění. Tento stav se týká divadla, filmu, televize, literatury, prostě kultury jako celku. Pravda, občas se zjeví něco, co stojí za zhlédnutí a přečtení. Žel, výjimky potvrzují pravidlo. Zvláštní epizodou z tohoto výčtu by byla samotná kultura života lidí v naší společnosti. Nehovořím zde o infiltraci, amerikanizaci, deportaci této zámořské kultury k nám. I když provázanost s naším životním stylem je zde zcela zřejmá. Právě ve výše uvedených případech by sehrála cenzura nezastupitelnou roli hlídacího psa kvality.

Pohybuji se na tenkém ledě názorové hladiny, vím. Možná jsem se nevyjádřila úplně jasně a zjevně.

Jednoduše shrnuto: pokud by existovala cenzura kvality, vkusu, výchovných principů, morálky, etiky – byl by částečně eliminován enormní rozmach škodlivých vlivů na náš duševní, morální a etický vývoj. Žel, na takový typ cenzury se soudobá vůdčí garnitura kulturní oblasti, potažmo celé společenské elity dívá velmi odmítavě. Tato podoba cenzury kvality a skutečného umění je vržena do zamřížovaného podzemí a těžko se někdy navrátí. Poslední úvahu ponechám na vás. Co vy a cenzura? Setkáváte se s ní při pokusech o zveřejnění své tvorby? Odpovíte si sami. Nejste cenzurováni jako tvůrci, spisovatelé, básníci, výtvarníci – tou cenzurou mlčením a odmítáním? Jste trestáni za to, že jste byli kdysi (před rokem 1989) nositeli hodnot v pravdě kvalitních. Že jste vyznávali spravedlivý řád pro lidské společenství a hlavně, že jste na svých pozicích vytrvali. A s vámi se na této vlně cenzury veze i mladá nastupující generace umělců, vyznávající stejné hodnoty jako vy. Proto je vám nedemokratická cenzura v patách a nedovolí vám veřejně prohlašovat svými díly myšlenky pravé pravdy a lásky. Výroky, které si ukradli a přisvojili sametoví převratníci. Jak cynické, když se podle toho hesla naprosto nechovají. De facto je obrátili zcela naruby. Na nich by bylo žádoucí vyzkoušet tvrdou cenzuru kvality a skutečného umění, aby se jim v palicích rozbřesklo.

BOHUMILA SARNOVÁ, výtvarnice, básnířka, autorka knížek pro děti

 

Nabídl jsem místnímu tisku dva aktuální články, oba pozitivně kritické. Vedoucí redaktorka mi jejich zařazení do tisku potvrdila, sdělila dokonce, v jakých termínech vyjdou. V krátkém čase své stanovisko změnila s tím, že pan starosta k nim chce připojit vyjádření města. Byl jsem paní redaktorkou dodatečně upozorněn, že město vydávání místního tisku financuje a pan starosta je členem redakční rady, „proto jsem musela jeho přání respektovat“.

Podle mého názoru jde o jednoznačný cenzurní zásah do svobody slova, a tato moje zkušenost není první a jediná. Vše se odehrálo koncem minulého roku, ani jeden z článků doposud publikován nebyl.
JAROSLAV VÁŇA, spisovatel

 

Bylo sedmadvacátého června roku 1967 a ve vinohradském Národním domě, který tehdy patřil železničářům, jsem poprvé uviděl československé spisovatele při jednání sjezdu. Dělal jsem si poznámky a ve svých devatenácti nevycházel z údivu. Vilém Závada mi otevřel oči slovy: „Jinak si však nedělejme iluzi o tom, že umění a kultura zaujímá v životě lidí nějaké zvláštní významné místo. Mnoho lidí nečte vůbec žádné knížky, ani nechodí do divadla a na koncerty. Pracujeme v samotě a v tichu a také naši čtenáři nás přijímají v samotě a v tichu.“ A pak se naplno začalo diskutovat o cenzuře.

Odstartoval to Milan Kundera. „Jakýkoliv zásah do svobody myšlenek a slov, ať už technologie i pojmenování takové cenzury je sebediskrétnější, je ve dvacátém století skandálem a pro naši rozbíhající literaturu, okovem.“ Sálem to tehdy zašumělo. Stejně jako o pár hodin později, když u řečnického pultu stál Pavel Kohout. „Člověk v tomto světě rozrývaném mocenskými zájmy je a zůstane pouze statistou, který je v různých kostýmech různých dob různě postrkován po scéně, aniž většinou, jak vám potvrdí každý režisér, v roli statisty ví, kdo ten kus napsal a o čem je. Role, kterou, bez ohledu na nový tiskový zákon, hraje dosud cenzura v naší společnosti, je naprosto ostudná.“

Příští rok tomu bude padesát let, co tyto věty zazněly. Nostalgicky lze vzpomenout, že cenzura tehdy škrtala, co se jí nelíbilo, či vyznívalo dvojsmyslně, pouze po větách. Dnes i média zaštiťující se vyvážeností vyřadí rovnou celý příspěvek, pokud by měl vyznít alternativně.

Většinou to nehrozí, samoregulace tvůrců opět funguje. Jak si jinak vysvětlit, že zůstává neosloveno patnáct procent čtenářů, kterým levicové tendence nejsou cizí, stejně jako dalších deset a více procent čtenářů, kteří čekají na sondy do života minorit.

V čem mohou pomoci nakladatelé? Letošní ročník Světa knihy, největšího knižního veletrhu, mi odpověď nedal.

Cenzura tedy hlodá mimo nás i v nás. A pokud by se povedlo přeskočit informační břeh, dohnala by nás ekonomika, která by odstartovala řízenou likvidaci nepohodlných. Na dlouhých tratích už běhat neumíme, zvláště když trenéry naučili teprve včera abecedu. Propast se těžko překonává, když nevíš, na který břeh chceš vlastně skočit.

PETR BURDA, umlčený mediální proletář