prosinec 2002
V sobotu 7. prosince 2002 se konalo pracovní setkání Unie českých spisovatelů. Na programu jednání byl způsob prezentace české literatury v čítankách, učebnicích, slovnících a encyklopediích. Všechny přednesené příspěvky budou otištěny v Obrysu-Kmeni. Dále se spisovatelé zabývali současnou situací ve vydávání české literatury, a to současné i klasické. Po diskusi a z podnětů anketních odpovědí otiskovaných průběžně v Obrysu-Kmeni vydali spisovatelé prohlášení tohoto znění.
Nabídka knižních titulů na knihkupeckých pultech je velmi bohatá, jsou tu zastoupeny téměř všechny žánry, především literatury encyklopedické, naučné, populárně naučné, literatury faktu, literatury překladové, dětské literatury a především ohromné množství různého komerčního čtiva. Česká literatura je však na knižních pultech zastoupena velice skromně, prezentuje ji dnes několik protekčních jmen, velmi zúžený okruh autorů klasické literatury a několik autorů vyrábějících komerční čtivo.
Rok od roku je situace svízelnější pro většinu českých spisovatelů, kteří pro své rukopisy nenacházejí nakladatele. Pokud vůbec spisovatel najde nakladatele, obdrží honorář v takové výši, že přímo degraduje spisovatelovu práci, někteří nakladatelé neplatí honoráře vůbec nebo dokonce požadují, aby si spisovatel sehnal sponzora či si vydání knihy zaplatil. Je to obdobné, jako by například Vinohradské divadlo požadovalo od herců, aby si zaplatili za to, že mohou hrát, a režisér, že může režírovat.
Spisovatel se tak dostal do nedůstojné role ochotníka a prosebníka. Nepoukazujeme na tristní stav literatury poprvé. Teď už dokonce i někteří představitelé Obce spisovatelů se dali veřejně slyšet, že postavení českých spisovatelů je nedůstojné, stejně tak jako je nedůstojné postavení celé české vědecké a duchovní elity. Myslíme si, že nastal čas společně hájit naše profesní zájmy. Potvrdilo se, že tržní vztahy jsou pro krásnou literaturu zhoubné. Česká literatura podlehla nejen tržním vztahům, ale i nevkusu diletantů, kteří literaturu vydávají, a nevkusu trhovců, kteří literaturu distribuují a prodávají.
Až dosud chabě fungující grantová politika byla nyní z úsporných důvodů tak výrazně omezena, že se již nedá mluvit o podpoře české literatury. Navíc udělování grantů až dosud určovala i mimoliterární hlediska, takže díla mnohých autorů byla z grantové politiky předem eliminována.
Za jeden z největších současných problémů považujeme nehoráznou výši rabatu, kterou od nakladatelů požadují distributoři. Výše rabatu se dnes pohybuje v průměru kolem 45 procent. Bývá spíš pravidlem, že distributoři berou knihy pouze do komisního prodeje. Takže neriskují nic, veškerý risk nese nakladatel. V některých zemích mají dokonce výši rabatu uzákoněnu, a stejně tak je určen i podíl komisního a pevného prodeje.
Například celkové předvýrobní, výrobní, honorářové, režijní a ostatní náklady u celobarevné knížky pro děti činí pětačtyřicet až padesát i více procent, zisk nakladatele, pokud prodá všechny výtisky, je tedy minimální. Přitom honorář pro autora a ilustrátora je mnohem nižší než před dvaceti lety. Cena románu na velmi špatném papíře, v rozsahu 15 autorských archů, s vazbou, v nákladu 2000 až 3000 tisíce výtisků se pohybuje od 200 až do 400 korun. Zisk nakladatele je opět minimální. Kniha se v takové ceně stává vskutku luxusním zbožím.
Proto navrhujeme, aby se na půdě ministerstva kultury sešli zástupci dnes dvou oficiálních spisovatelských organizací, jakož i nakladatelů a distributorů, aby se dohodli na maximální výši rabatu a na procentuálním podílu pevného a komisního prodeje, aby tato dohoda poté dostala formu legislativního návrhu, kterou vláda předloží k projednání poslanecké sněmovně.
Dále navrhujme, aby ministerstvo kultury pravidelně odkoupilo od nakladatelů 1500 exemplářů každého titulu krásné české literatury (romány, povídky, eseje, fejetony, dětské knížky, poezie apod.) a tyto knihy pak zdarma poskytlo knihovnám. Tak by byl nakladatel zbaven rizika prodělku a těch několik stovek kusů, které by vydal navíc, by již bylo jeho ziskem a zároveň motivací věnovat svou nakladatelskou pozornost vydávání národní literatury.
Stálo by za úvahu u knih domácí literatury zrušit pětiprocentní daň z přidané hodnoty. Jsou i jiné způsoby stimulů. Například nakladatel domácí literatury by dostával na každou vydanou knihu dotaci ve výši 40 procent z ceny knihy, což by představovalo převážně vykryté předvýrobní a výrobní náklady. Tyto peníze by se mohly získat zdaněním reklamy nebo alkoholu. Tohle jsou však spíše diskusní náměty o dalších možných stimulech na podporu české knihy, jakých by se našlo více, jak ostatně svědčí anketní odpovědi spisovatelů UČS vycházející v Obrysu-Kmeni.
K čemu je spisovateli platna svoboda slova a publikování, když o výsledky jeho práce nemají nakladatelé zcela pochopitelně zájem, protože i oni sami bojují o přežití, a raději budou vydávat to, co vydělává, to, co požadují distributoři, to, co od distributorů požaduje trh. A tady jde vždy převážně o knihy zahraničních vydavatelů vycházejících v jazykových mutacích, dále o komerci, o pouhé čtivo. Mocenské struktury za posledních deset let vytěsnily literaturu na okraj zájmu, ve financování se literatura stala téměř nulovou. V žádné demokratické zemi si nenechali domácí literaturu likvidovat tržními vztahy, její rozvoj různými způsoby zajišťuje stát. Bez záštity státu, bez systému stimulů a legislativních opatření se národní literatura neubrání zhoubnému tlaku trhu. Ve vydávání národní literatury postrádáme koncepční přístup, čili takovou kulturní politiku, jakou provádějí ve většině evropských zemích, zvláště v severských. Snad bychom si mohli připomenout, že národní literatura se v kulturních zemích považuje za pilíř národní kultury, bez ní národ přestává být národem. Vyjadřujeme naději, že i my se vydáme cestou, která ochrání českou knihu i kulturu.